neděle 3. prosince 2017

Valencia es oro

foto: Jana Kratochvílová
Jak bych mohl propást šanci zaběhnout si maraton ve Valencii, když na tohle město mám jen nejlepší vzpomínky. Ještě pořád mám v živé paměti, jak jsem se tehdy po dvouměsíčním zdravotním martyriu při pěší prohlídce města sotva vlekl za ostatními a byl úplně vyřízený. No a pak jsme dorazili na městskou pláž, vlezli do vody, trochu si zaplavali, znovu vylezli a ... asi jsem si to tehdy plně neuvědomoval, ale přesně od toho momentu se můj zdravotní stav úplně otočil. Do španělska jsem odlétal jako lazar a vracel se jako prakticky uzdravený.


Ale zpátky do přítomnosti. Odlétali jsme ve čtvrtek navečer a ten den jsme se už jen stihli ubytovat a zaskočit do města, abychom našli nějakou rozumnou restauraci, kde by se dalo povečeřet a trochu doplnit zásoby tekutin. Díky tomu, že nás vedl Enrico, asi to nemohlo skončit jinak, než že jsme v nabídce restaurací vybrali pizzerii. Ale i když jídlo nebylo úplně španělské, cíl splnilo beze zbytku.

V pátek dopoledne nás čekala pěší prohlídka Valencie, tedy něco podobného, co už jsem před dvěma lety zažil. Ale tentokrát jsem byl fit, takže šlo o příjemné oživení vzpomínek. Prošli jsme známá místa, jen v trochu jiném pořadí. Času bylo o něco méně, takže už jsme nestihli vystoupit na věž u katedrály a podívat se na město z výšky. Ovšem lézt po věžích těsně před maratonem by asi nebyl úplně nejlepší nápad. Poté, co jsme dostali rozchod, jsme si vybrali menší zahrádku a objednali tradiční španělské jídlo, tedy paellu. To jsem ještě netušil, že paella mě bude čekat i každý další den. Ovšem tahle první byla určitě nejpovedenější.

A pak už jen rychlý přesun do hotelu, abychom stihli společný odchod do maratonského expa. Expo zabralo celou plochu přízemí a prvního patra v budově Vědeckého muzea prince Filipa. Místní ovšem té budově neřeknou jinak, než kostra velryby. Vše klapalo jak na drátku a prakticky bez front, i když občas jsme trošičku tápali. Část výpravy se přihlásila i na sobotní breakfast run. Uvědomil jsem si trochu pozdě, že by to mohla být docela dobrá příležitost, jak se před maratonem přiměřeně rozklusat a tak jsem začal hledat, kde se dodatečně zaregistrovat. Stálo mě to trochu bloudění po expu, ale nakonec se zadařilo a já měl postaráno o program na sobotní ráno. Docela vtipné bylo, že úplně všichni přihlášení "závodníci" vyfasovali startovní číslo jedna. Kdy se člověku podaří, aby v tak obrovském startovním poli běžel s jedničkou, že? A pak už jen návrat do hotelu a na samý závěr dne lehká večeře přímo v hotelové lobby.

V sobotu ráno jsme museli vyřešit jen jednu drobnou termmínovou kolizi. Breakfast run se běžel od devíti hodin, tedy příliš brzy na to, abychom se v hotelu stihli nasnídat předem. Naštěstí se ukázalo, že španělské pojetí rána je hodně benevolentní a hotelová snídaně trvala až do jedenácti. V pohodě jsme tedy stihli ranní pětikilometrové proběhnutí, absolvovali první snídani a přesunuli se do hotelu na snídani číslo dvě. Pak jen půlhodinka na rychlou sprchu a odchod na pláž. Tu pláž, která na mě před dvěma lety měla ten zázračný uzdravující účinek.


Místní obyvatelé už chodili v zimnících, ale nám se osmnáct stupňů zdálo jako optimální plážová teplota. Mně se mořská voda zas až tak horká nezdála a bohatě mi stačilo vlézt do ní po kolena. Někteří borci z naší party ale neváhali a vážně v té ledárně plavali. Z pláže se část naší party vydala do oceanária, já zamířil na hotel. Ještě jsem nestačil zout boty, když volala Janina, že nemáme žádnou společnou fotku a že bychom to ještě měli napravit. Měli s Pavlem půjčená kola, takže nebyl problém domluvit se na srazu poblíž expa. Parčíkem za "kostrou velryby" proudily davy lidí, ale v momentě, kdy jsme potřebovali někoho, kdo zmáčkne spoušť, najednou kolem nebyla ani noha. Rozhodli jsme se chvíli počkat. První člověk, který se objevil, byl Carlo Capalbo. Tak jsme chvilku pokecali, vyfotili se a šli. Já už se těšil, jak se natáhnu a budu odpočívat.

V den maratonu jsem vstával už v půl šesté. Možná to bylo zbytečně brzy, ale už bych toho stejně moc nenaspal. Snídaně v klidu a pohodě. Díky tomu, že hotel byl pár minut od startu, rozhodl jsem se nic nedávat do úschovny a jít do koridoru rovnou v běžeckém. Takže co byl můj hlavní úkol, když jsem dorazil na místo? To je asi jasné každému, kdo podobnou akci někdy absolvoval. Stoupnout si do fronty před barevnými plastovými domečky a čekat. Jak už to tak obvykle bývá, zdálo se mi, že jsem zvolil nejpomalejší frontu, ale to byl jen dojem. Občas se to zasekne všude.

Když jsem vypadl z první fronty, vyřídil vše potřebné a namířil ke svému koridoru, uviděl jsem daleko kratší frontu k daleko širší řádce kadibudek. Tomu se prostě nedalo odolat a tak jsem si stoupl do fronty znovu. Výborné vyplnění předstartovního času. Ovšem nebylo to úplně taktické, protože díky tomu, jak druhá fronta rychle odsýpala, najednou jsem zjistil, že ve svém růžovém koridoru jsem příliš brzy.

Tak jsem alespoň využil čas, pořádně se rozklusal a rozcvičil. No a nervy pochopitelně pracovaly, takže do startu chybělo ještě dobrých deset minut a mně se chtělo zas... Takže taktika byla jasná. Rozeběhnout se a vyhlížet nějaké vhodné křoví. Věděl jsem, že podobné problémy jako já bude mít spousta dalších běžců, takže křovíčka na prvních kilometrech budou asi docela slušně obsazená. A taky že jo. Výstřel pro první vlnu, pro druhou a konečně i náš start. Kolem špalíry diváků a šance odskočit si minimální. Diváci nediváci, ti největší zoufalci obsadili všechny nejbližší keře hned po startu. Já jsem zase až tolik nespěchal, takže jsem se rozhodl, že zatím zkrátka poběžím a počkám, až se okolí trati trošinku uvolní.

Moje chvíle přišla zhruba po čtyřech kilometrech, když se po pravé straně objevil krásný palmový háj. Můj valencijský maraton se tedy dá rozdělit na dvě části. Do čtvrtého kilometru, kdy jsem měl jednu jedinou starost. A od čtvrtého kilometru, kdy už jsem neměl starost vůbec žádnou. Mohl jsem si jen tak běžet a na nic nemyslet. Jenomže ono to tak docela nejde, na nic nemyslet. V hlavě něco šrotovat musí. A tak jsem si, jak už bývá mým zvykem, počítal. Kolikátinu trasy už mám za sebou, kolikátinu před sebou. A taky pochopitelně, jaké držím tempo. První kilometry vždycky bývají tak trochu loterie, ale časem se tempo ustálí a odhady začnou mít smysl. A to co jsem si dokázal spočítat, mě mile překvapilo. Zjistil jsem, že sice ztrácím asi minutu na pětiminutový průměr, ale že ztráta nijak zvlášť nenarůstá. Osmina se rychle překlopila na sedminu, pak z toho byla pětina, čtvrtina ... a pořád pohoda, žádná velká únava a žádný problém.

Příjemné bylo, že jsem na trati měl své vlastní fanoušky. Moje podpůrná skupina, tedy Janina s Pavlem, si do Valencie přibalila nejen foťák, ale taky vlajku. No a protože českých vlajek se ve Španělsku zase tolik nevyskytuje, bylo to skvělé, do dálky viditelné poznávací znamení. Stačili se po trati přemístit na čtyři místa. Vždycky když jsem je zblejskl, jsem si to v běžeckém poli namířil přímo k nim, halekal a mával, abych zvýšil šanci, že stihnou udělat nějaké to foto. A jestli se nějaké foto zdařilo? Ano. Řekl bych že obrázky jsou o fous lepší, než ty tři kousky od Marathon-photos.

Přesně na metě půlmaratonu jsem se docvakl na vodiče s časem 3:45. Sice mi nebylo jasné, na jaký čas vlastně běží, protože mi to s mými výpočty vůbec nesedělo, ale potěšilo mě, že poměrně rychle zmizeli někde vzadu. Trasa se po městě docela slušně klikatila a já musím přiznat, že jsem se vůbec neorientoval, v jaké části se nacházím. Ale ono to vůbec nebylo důležité. Hlavní jsou kilometrovníky, a ty pomalu ale jistě přibývaly.

Diváctvo kolem trati bylo jižansky temperamentní. V Praze se taky sejde hodně diváků, ale možná se tak trochu stydí nahlas fandit, takže člověk do tichého klapání vlastních podrážek občas zaslechne nějaké to "makej", "přidej" nebo "pojď" hlavně od kamarádů. V Aténách převládalo "bravo", v Americe zase "come on". A ve Valencii? Nejčastější bylo "animo", ale diváci se nebáli zafandit úplně cizímu člověku, takže bylo příjemné vnímat nějaké to "čeko" nebo dokonce "Miroslav", které si poměrně snadno mohli přečíst z mého startovního čísla. Ve Valencii totiž uplatňují jednu docela šikovnou vychytávku. Člověk si může při vyplňování přihlášky zvolit, jaký nápis se mu objeví na startovním čísle vedle vlaječky jeho země. Když tenhle zlepšovák časem převezme i Praha, určitě se to setká s nadšením. Ono je to hezké mít na čísle celé jméno a příjmení, ale když já na to spotřebuju osmnáct písmen a to žádný divák kolem trati nepřeslabikuje.
foto: Jana Kratochvílová

A občerstvovačky? Bylo jich dost a byly velice slušně zásobené. Místo kelímků člověk dostal do ruky celou plastovou láhev. Z láhve se za pohybu pije mnohem pohodlněji než z kelímku, ale přišlo mi jako zbytečné plýtvání dát si lok a zbytek láhve zahodit. S postupem času jsem si s tím poradil. Co jsem nevypil, jsem si vylil na hlavu a na záda, abych nahradil houbičky s vodou, na které jsme zvyklí z jiných závodů. No a pak ještě soukromá dovednostní soutěž, když se člověk pokoušel trefit prázdnou lahví do kontejneru na odpadky, umístěného těsně u trati.

Bývá takové nepsané pravidlo, že do třicátého kilometru člověk kilometry přičítá. Od třicítky se počítání překlopí a počítají se zbývající kilometry do cíle. Vždyť zaběhnout si dvanáctikilometrový běh, to je přece pro maratonce brnkačka, ne? Zároveň v té době musí běžec trochu zbystřit, protože někde vpředu může číhat zeď. Takže od třicítky jsem přestal tlačit na pilu a zhruba pět kilometrů běžel trochu opatrněji. Ale zeď tentokrát nepřišla a tak jsem ke konci zase začal trošinku zrychlovat. Je to podobný pocit, jako když kůň ucítí blízkost stáje. Podvědomě začne do běhu dávat víc úsilí s vědomím, že konec je na dosah a že už se přece nemůže nic stát.
foto: Jana Kratochvílová


Jak se blížil cíl, diváctvo kolem trati houstlo. Natažených rukou na plácnutí nebylo tolik, kolik třeba bývá v Karlových Varech, ale zase jsem si uvědomil, jak takové obyčejné tlesknutí s úplně czím člověkem dokáže doplnit energii. Těch pár kroků navíc, když ta natažená ruka nebyla úplně v dosahu, se vždycky bohatě vrátilo. Na některých místech chybělo mobilní zábradlí a dav diváků nechával běžcům tak uzoučkou uličku, že zlatá čára, vyznačující optimální trasu, byla pod jejich nohama stěží k zahlédnutí. Chvílemi jsem si připadal jako na Tour de France. Ostatně od té doby, co někteří závodníci na Tour zapomínají kola, byl dojem naprosto dokonalý.

A pak už tu byl poslední kilometr. Když Carlo Capalbo před deseti lety vnukl valencijským pořadatelům nápad přemístit doběh na lávku těsně nad vodní hladinou nádrže v parku u muzea věd a umění, byla to dobrá volba. Závěrečné metry tím získaly nenapodobitelnou atmosféru. Video to může trochu přiblížit, ale ten konec se musí zažít. A pak už jen cíl, láhev s vodou, zlatá pláštěnka z termofólie, na krk těžká medaile s černozlatou stuhou a pěší cesta do hotelu.

Ve Valencii dělají všechno pro to, aby maratonci odjížděli spokojení. Mezi skvělé vymoženosti patří "late check out". Přestože jsme v hotelu už netrávili další noc, byl pokoj se sprchou k dispozici až do čtvrté odpoledne. Zbývalo pár posledních položek našeho valencijského pobytu. Slavnostní večeře (překvapivě paella, za čtyři dny potřetí), cesta na letiště a let domů. Ze španělských dvaceti do českých dvou stupňů nad nulou.

Mé vzpomínky na Valencii byly doposud jen ty nejlepší a jsem rád, že ani teď na tom nemusím nic měnit. Až se mě někdo zeptá, který zahraniční maraton bych mu doporučil, mám jasno.

Pár dalších fotek z Valencie je k nalezení zde.
 

pondělí 17. července 2017

Teď už nic není nemožné

foto: https://strejda1.rajce.idnes.cz/
Hobby sportovci mají rozum a vědí, že žádnému rekreačnímu tenistovi se nikdy nepodaří porazit Federera, fotbalista z okresního přeboru neudělá kličku Messimu a amatérský golfista nejspíš ani nepotká Woodse, natožpak aby si s ním zahrál. Existuje ale sport, kde žádná podobná omezení neexistují. Běh.

Kolikrát já už jsem závodil s mistry světa, olympijskými vítězi nebo světovými rekordmany? Ani to nedovedu spočítat. Pravda, obvykle jsou už na startu tak daleko přede mnou, že je ani nezahlédnu. A v cíli? Většinou dobíhám, když oni nasedají na letadlo domů do Afriky. Ale občas nějaká ta hvězda vzdá nebo si splete trať a já jsem pak ve výsledcích před ní. To není špatné, ne? 

Ale co se mi podařilo teď v neděli, to už asi těžko něco překoná. Možná bych měl běžecké boty pověsit na hřebík, protože teď už vím, že vrcholu bylo dosaženo a od téhle chvíle můžu být jenom horší. Přitom ještě ráno vše vypadalo docela normálně, podobně jako před desítkami jiných závodů. Normální snídaně, přesun na závody do Hvězdonic, vše jako jindy. 

Teplota docela ucházející, vlhkost vzduchu mírně vyšší. Rozklusal jsem se jako vždycky, jen jsem trochu ošidil rozcvičení. S naší skupinkou jsme si byli proběhnout začátek trati a okouknout možné záludnosti. Byl jsem docela rád, že do toho bahna, které nás čeká v prvních dvou kilometrech, mám ty správné terénní boty. 

Tlačenice na startu přiměřená, žádné velké nervy. Zatímco jindy se zpočátku rozbíhám trochu volněji, tentokrát jsem si řekl, že za to vezmu od samého začátku. A taky že jo. Obvykle mívám rudá kola před očima až těsně před cílem, tentokrát byla k vidění hned po pár minutách. No nic, hlavně udržet rovnováhu a nevyválet se v bahně, když je nás ještě větší houf pohromadě. 

Bohužel jsem poměrně brzy ztratil přehled, kdo z mých obvyklých soupeřů je vpředu a koho jsem dokázal předběhnout. Ale postupně jsem se prodíral polem kupředu a nechával za sebou jednoho soupeře za druhým (ano, myslím že přesně tolik jsem jich na trati předběhl). Výběh z lesa a nekonečné stoupání po louce, než se trasa začala klikatit vesnicí. A pak už jen nabrat správný směr k hvězdárně. 

foto: http://safab.rajce.idnes.cz/
Značení trati bylo výborné. Minul jsem třetí, čtvrtý a nakonec pátý kilometr. A pak jsem se konečně dostal k ceduli, která ukazovala, že do cíle zbývá posledních 300 metrů. Jenomže v té chvíli jsem za sebou začal cítit nebezpečí. Bylo jasné, že se zezadu někdo velmi rychle přibližuje. "Přece mu to teď jen tak nedám", proběhlo mi hlavou a zmobilizoval jsem všechny síly. K takovému finiši už mě hodně dlouho nikdo nedonutil. 

Jeho kroky slyším blíž a blíž. Stihnu to? Už vidím cílovou čáru s hloučkem rozhodčích. Pokouším se vymáčknout poslední zbytky sil a ještě trochu přidat. Podařilo se. Do cíle vpadnu o dobrý metr před Petrem Pechkem. Co o metr? Možná dokonce o dva. Těm lidem, kteří se o běh nezajímají, to možná nic neřekne, ale je to něco podobného, jako kdyby úplný mudla přišel, sebral ze země kus klacku, zamával s ním, něco náhodně zamumlal a z očí do očí začaroval Harryho Pottera i s jeho nejlepší kouzelnou hůlkou. 

Někteří škarohlídi možná řeknou, že jsem skončil až dvanáctý v kategorii a že Petr dobíhal za mnou jen proto, že startoval o deset minut později, ale kdo by heděl na takové detaily. Já vím své a to vítězné foto už mi nikdo nevezme. 

A mimochodem, byl to moc hezky uspořádaný závod. Díky Honzo. 

neděle 4. června 2017

Budějovický příspěvek k teorii strun

foto: Zbyšek Ozga
Žádný strach, nechystám se fušovat do řemesla ani Sheldonu Cooperovi a ani žádnému jinému teoretickému fyzikovi. Není potřeba ovládat žádný složitý matematický aparát, natožpak počítat složité rovnice. Výsledek mých fyzikálních pokusů vykrystalizoval v poměrně jednoduchou poučku: "Když máte strunovou sekačku blízko nohy, nesahejte na vypínač."

Jak jsem k tomu dospěl? Poměrně snadno. Do odjezdu směrem na Budějovice mi chyběla ještě celá hodina a já nemoudře usoudil, že bych v té době mohl být něčím užitečný. Že bych strunovkou posekal trávu za plotem? Natáhl jsem kabel, zapojil, sekačku opřel z vnitřní strany plotu. Až do té doby nic neobvyklého. Věc se trochu zkomplikovala, když jsem obešel plot z vnější strany a natáhl se, abych sekačku přesunul na správnou stranu. Přesně v okamžiku, kdy se lýtko přiblížilo na dosah, jsem si šikovně sáhl na vypínač. Nevěřili byste, jakým fofrem se taková strunovka dostane do otáček.

Noha rázem vypadala, jako by si s ní pohrál malý, ale zřejmě docela naštvaný tygřík a zaťal do mě asi tak dvacet ostrých drápků. Po počátečním šoku jsem zjistil, že šrámy na noze sice pálí, ale dá se to přežít. Noha funguje a ani  krve moc neteče. Chvilku jsem ještě sekal, abych nebudil pozornost. Pak rychle uklidit sekačku a pustit na nohu studenou sprchu. Až do odjezdu jsem se pro jistotu natáčel směrem k veřejnosti nepoškozenou stranou.

foto: Zbyšek Ozga
Jen jsem si v Budějovicích vyzvedl číslo, první cesta vedla do lékárny nakoupit flastry. Polepil jsem lýtko jak prasklou duši od motorky a navrch přetáhl kompresní podkolenku. S výsledkem jsem byl docela spokojený. V podstatě vypadám nepoškozeně. Rozcvičení jsem tentokrát moc nedal, jen jsem se pozdravil s Vaškem a Zdeňkem, trochu pokecal s Edou a na konec se trochu proběhl s Michalem.



Hned po startu jsem vyrazil opatrně, nechal plavat vodiče na hodinu čtyřicet a hlídal si, aby mě moc brzy nedohonili vodiči na hodinu čtyřicet pět. Občerstvovaček v tom budějovickém vedru bylo až až. Ono se to s vodou nemá přehánět, takže jsem ty liché zpočátku vynechával. Později jsem si na nich bral houbičky (samozřejmě nikoli ty létací, ale namočené ve vodě). Na těch sudých vždycky dva loky ionťáku, abych se dlouho nezdržoval, když už to mé tempo za nic nestojí.

foto: Zdeněk Krchák

Vodiči na hodinu čtyřicet pět mě nakonec dostali, ale až někde za dvanáctým. A když jsem na jedné z posledních obrátek zjistil, že před vodiči na hodinu padesát mám ještě docela slušný náskok, už jsem se nikam nehnal a dobíhal spíš na jistotu. A že prý bylo teplo? Asi jo, ale zas tak horký to nebylo.

foto: Zdeněk Krchák -
Poslední dvě fotky jsem si vypůjčil z Karlových Varů.





Takže výsledek žádný zázrak, ale mohlo to dopadnout i hůř. K půlmaratonu pod sto minut se letos tímhle způsobem asi nedohrabu, ale třeba napřesrok bude líp. Když příště před závodem vynechám hrátky se strunovkou, třeba to vyjde.    

neděle 21. května 2017

Vary? Perfektně vyladěno.

Foto: Pavel Koloc
... teprve na fotce jsem postřehl mírný rozdíl v odstínech.
Ještě na tom budu muset zapracovat ...
Opravdu jsem to vyladil skvěle. Tak skvěle jako nikdy dřív. A to už se na podobných závodech placatím skoro dvacet let. Aha, vy myslíte, že jsem ladil formu. Kdepak, formu já zásadně neladím, tedy hlavně proto, že vlastně ani nevím, jak se takové ladění formy dělá. Ale podařilo se mi dokonale vyladit něco úplně jiného. Když jsem vlezl do technického zázemí a ten den asi po šesté zamířil ke kadibudkám, přišlo mi na té řadě něco zvláštně povědomého. Nejprve jsem nevěděl, o co jde, ale pak mi docvaklo. Barva mého dresu se naprosto dokonale shodovala s barvou kadibudky. Tak perfektní mimikry by mi zřejmě záviděl každý chameleon.

Litoval jsem, že můj foťák už je i s báglem odevzdán kdesi v hloubi úschovny, ale naštěstí šel zrovna kolem Pavel Koloc a vyblejskl mě i s kadibudkou. No jo, ale kdo ví, jestli ho napadne mi něco poslat, až tu fotku uvidí. Podívá se a řekne: "Proč jsem fotil tu kadibudku? Kde jsou lidi?"

Tady bohužel výčet úspěchů končí. Protože čas pokročil a bylo nutné odebrat se do startovního koridoru, počkat na startovní zatroubení a běžet. Toho běhu jsem se trochu bál. Nějak mi v květnu na běhání nezbyl čas a můj tréninkový deník byl jak noty na buben. Ale běželi všichni kolem, tak jsem se taky rozběhl, i když možná o něco opatrněji než jindy.

První cíl? První kilometr. Tam prý někde bude číhat Zdeněk s foťákem. Škoda že jsem se nezeptal, jestli vpravo nebo vlevo. Padesátiprocentní šance, že mu vběhnu do záběru. V předstihu se sunu k levému okraji pole. Aha, tak byl vpravo. Smůla, fotka nebude.

Pořád mám dojem, že neběžím nijak zvlášť rychle, ale přitom mám pořád na dosah vodiče na hodinu čtyřicet. Že bych se s nimi pokušel udržet? Při mých posledních výsledcích je to vyložená utopie. Ale co? Chvilku to s nimi zkusím.

Občas si u kilometrovníků srovnávám mezičasy a řeším své oblíbené počtářské úlohy. Čtvrtý, pátý, sedmý. Nevím jak je to možné, ale kdybych udržel tohle tempo, budu v cíli pod sto minut. Trochu utopie, ale proč se na chvilku nezasnít, že jo? Pořád se motám v blízkosti vodičů, občas jim o pár metrů uteču, občas za nimi jen tak plápolám, ale pořád je mám na dosah.

Občerstvovačka je na každém dvaapůltém kilometru. V dnešním ideálním počasí možná zbytečný luxus. Liché vynechávám a beru si ionty na každé sudé.

Půlku máme za sebou. Jeden z vodičů hlásí, že máme čtvrt minuty náskok na oficiální čas. Jen čtvrt minuty? Můj výpočet je ještě o fous optimističtější, ale za chvilku se jim  musím v duchu omluvit. Udělal jsem chybu ve výpočtu. Ne tak osudovou, jako výprava Čechů, vedených Němcem na severní pól, ale chybička to byla.

I na dvanáctém hlásí vodič čtvrtminutový náskok. Aha, je to taková jejich univerzální povzbuzovací hláška. Už pomalinku začínám tuhnout a vodiči mi začínají mizet. Vynechaná občerstvovačka se mi teď docela hodí. Stahuji ztrátu a doufám, že to třeba ještě chvíli uvisím. Na patnáctém už je ale nedoženu. Krok za krokem se mi vzdalují.

Ještě se pokouším trochu natáhnout krok na kolonádě, po které se falešný vrchní snažil prchnout svým rozlíceným kolegům, ale je to marné. V cílové rovince už zdálky vidím, jak na displeji naskočila čtyřicítka. Ještě ze sebe vymáčknu trochu sil, aby se čísla nepřeklopila na jedenačtyřicítku, ale stominutovou hranici jsem nepřekonal. Smůla, ale alespoň se mám o co snažit v dalších závodech. Že by se to povedlo příště v Budějovicích? Kdo ví?

neděle 9. dubna 2017

Půlmaraton podle plánu. Ale kterého?

Tak jak to dneska poběžíš? Kolikrát už jsem podobnou otázku dostal, a pořád na ni neumím odpovědět. Ani tazateli, ani sobě. Takže nahlas obvykle zvolím nějakou neutrální nebo vykrucovací odpověď. A v duchu? V duchu si odpovídám, že nejspíš zase stejně bláznivě, jako už tolikrát předtím. To znamená, že se nechám strhnout atmosférou, rozběhnu se rychleji, než jsou mé reálné možnosti, a pak už jen budu doufat, že mi síly vydrží aspoň natolik, abych se přes cílovou čáru přenesl během a nikoli plazením. Cestou si budu nadávat, proč jsem víc netrénoval, proč jsem neshodil nějaké to kilo nadváhy, nebo proč jsem nezačal závod alespoň trochu opatrněji.

Půlmaraton je naštěstí natolik krátká trať, že se podobným způsobem dá zvládnout a obvykle i přežít. Když jsem si takto nerozumně huntoval tělo už po nevímkolikáté, v hlavě mi uzrálo předsevzetí, že příště už si určitě stanovím nějaký rozumný plán, díky kterému hladce a bez námahy v uspokojivém čase dorazím do cíle, užiju si to a cestou se nebudu zbytečně trápit. Od té doby tedy běhám s plánem. A protože v některých ohledech bývám docela důsledný, pro jistotu nemám plán jeden, ale hned několik.

Ale než se dostanu k půlmaratonským plánům, zpátky na start, tedy přesněji do technického zázemí. Posun začátku na desátou ve mně nevyvolal žádné velké nadšení. Už jsem byl zvyklý, že když se mělo startovat ve dvanáct, by jsem na místě s obrovským předstihem, byl čas nafotit spoustu obrázků, pozdravit se s kupou kamarádů, v klidu se připravit, absolvovat čtyři až pět posledních návštěv mobilní toalety, zkrátka vše v klidu a bez stresu. Teď je to všechno jinak. Dorazit jen tak tak včas na převlečení, trošku se rozhýbat a rozklusat. Na focení ani pomyšlení, takže jsem jen na mobil zvládl jedinou fotku Evžena s Věrkou, aby bylo co dát do blogu. Ještě štěstí, že Praha patří v poměru počtu kadibudek a běžců k nejluxusnějším závodům, které znám, takže aspoň tady jsem moc neztratil.  

Ale dvě výhody ten brzký start přece jen má. Za prvé v deset ještě není žádné velké vedro, takže když si člověk trochu pospíší, odběhne celý závod za relativně rozumné teploty. A za druhé? Máme to za sebou o dvě hodiny dřív, a to taky není marné, že?    

A pak už nadešel čas použít připravené plány. Plán A, to je ten superoptimistický. Obvykle se s ním rozbíhám. Loučím se s ním zpravidla hned po pár úvodních kilometrech. Pro ukrácení dlouhé chvíle si v hlavě pouštím kalkulačku. Vím poměrně přesně, kdy mám za sebou sedminu trasy a kdy třetinu, kolik vteřin ztráty mám na takový čas a kolik na makový. Ta kalkulačka mi obvykle velmi brzy spočítá, že na plán A můžu zapomenout. Tentokrát jsem se s plánem A definitivně rozloučil, když jsem na smíchovské otočce zjistil, že vodiči na hodinu čtyřicet už mi pomalu ale jistě dýchají na záda a brzy se kolem mě přeženou, jako by se nechumelilo.  


foto: O dva
Pak nastupuje plán B. I ten je vlastně pořád ještě dost optimistický, ale už se začíná přibližovat realitě. Díky tomu, že jsem se tentokrát na začátku nenechal úplně vybláznit, držel jsem se ho zuby nehty. V béčkovém plánu jsou zahrnuty i menší krize, jen jich nesmí být moc. A nějaké krize byly i tentokrát. Vůbec mi to neběželo mezi dvanáctým a třináctým, ale pak se vše zase vrátilo do normálu. Horkou chvilku jsem zažil těsně před dvacátým kilometrem v pravoúhlé zatáčce na předposlední most. Nevím, jestli ten borec se zašpuntovanýma ušima, který se mi nalepil na paty, byl v takovém tranzu, že nepostřehl zatáčku. Na každý pád mě málem sejmul a ještě na mě něco hulákal. Tak jsem si na oplátku zahulákal taky a běžel dál. 

Na posledním mostě, když už cíl byl doopravdy na dosah, jsem se ještě trochu zmáčknul a vylepšil si čas nejmíň o dvě vteřiny, což se na téhle trati skutečně vyplatí, že? Plán B tedy tentokrát vyšel. Pod sto minut jsem to sice nestihl, ale ne o moc. A pocit v cíli byl zase příjemný, jak už to u půlmaratonu bývá. Připletl se mi do cesty Carlo Capalbo, tak jsem si s ním potřepal rukou a šel se občerstvit. 


foto: Zdeněk Krchák
Tentokrát tedy nedošlo na plán C. Ten nastupuje, když přijdou nějaké komplikace a je zapotřebí se dostat do cíle už bez ambicí na slušný čas, ale řekněme že se ctí, tedy po dvou. Existuje i plán D, nějak se dobelhat po svých, když už selže úplně všechno, přinejhorším třeba i po čtyřech. A plán E? Ten už není můj, ale doufám, že ho někde mají v záloze pořadatelé a že mě nezapomenou naložit do sběrného vozu. 









foto: Zdeněk Krchák
Po závodě, když si vyzvednu věci a proboxuji se k mobilu, obvykle se snažím poslat domů zprávu, že žiju. A protože do esemesky se vejde i spousta dalších znaků, přidal jsem i údaj o čase a o tom, že jsem s tím výkonem docela spokojený. Asi to vyznělo příliš namyšleně, protože uzemňovací odpověď přišla obratem: "To já jsem umyla dvě okna, dva radiátory a uvařila dva obědy." Jak je vidět, pořád mám na téhle distanci ještě co zlepšovat. 

pondělí 3. dubna 2017

Půlmaraton - příště to bude lepší

Můj letošní půlmaratonský výkon nebyl ničím zajímavý. Proto se o něm třeba zmíním příště. Ale když jsme u tak výjimečného sportovního momentu, jakým je překonání světového rekordu, to už začíná být napínavé.

Radoval jsem se spolu s Dančou, která si v takovém úžasném závodě zaběhla skvělý čas. Ale pak mě trochu uzemnila Lenka, která reagovala větou: "Danielko, to nevadí, příště to bude lepší." Proboha, co by ta Lenka ještě nechtěla? Má snad Daniela příště vypustit duši, aby Lenka byla konečně spokojená?

Naštěstí jsem se brzy dozvěděl vysvětlení. Lenka si kdysi zaběhla nový osobák, který považovala za fantastický. Samozřejmě ještě plná nadšení o svém skvělém úspěchu napsala také Danče. Ale znáte to. Písmenka na displeji někdy správně nezachytí duševní rozpoložení odesilatele.

Danča, pro nás ostatní smrtelníky běžkyně z jiné planety, má trochu jiné představy o tom, jak vypadá dobře zaběhnutý závod. Zprávu pochopila tak, že si Lenka stěžuje, jak se jí ten běžecký výkon nevyvedl. Plná pochopení a soucitu ji chtěla utěšit a bleskově odepsala: "To nevadí Lenko, příště to bude lepší".

Tak nějak vypadá relativita v praxi.

středa 22. března 2017

Všude dobře, v Pečkách nejlíp

foto: Martin Digmayer
Letošní rok se od samého začátku nevyvíjel nijak slavně. Bacilové si u nás podávali dveře a člověk z jednoho nachlazení ještě nestačil vylézt a do druhého spadl. Lednová kilometráž? Jedna velká bída. Únorová? Taky bída, jen o trochu menší. A tak místo abych nabral ztracenou kondici, nabíral jsem kila. Na první letošní závod z Čerčan na Čerčanský chlum jsem tedy jel trochu s obavami.

Co s tím, aby to nebyla úplná ostuda? No alespoň se před závodem pořádně rozklusat, ne? Rozklusávací tempo sice bylo šnečí, ale i tak jsem dokázal dokonale propotit všechny vrstvy, samozřejmě včetně těch, které jsem si hodlal vzít na závod. Co s tím? Zůstat v mokru až do startu a vykoledovat si nachlazení číslo čtyři? Nějakou suchou vrstvu na tělo by to chtělo. Jenomže ráno při balení věcí jsem z nějakého neznámého důvodu usoudil, že v báglu je zbytečně moc oblečení a náhradní tričko jsem nechal doma.

Nakonec nezbylo, než obětovat triko, původně určené na cestu domů a doufat, že nikde nebudu muset rozepínat bundu a vystavovat holou hruď. Nakonec to ale byl jediný zádrhel, tedy když nepočítám chybějící kyslík cestou do cíle. Od startu jsem se držel zuby nehty ve skupince podobně postižených, stoupání kolem hřbitova jsem zvládl v tempu pohřebního průvodu, pak jsem trochu zvolnil ve stoupáku na okraji lesa. Je skoro k neuvěření, že i tak jsem občas někoho předběhl. Podstatné bylo, že ve finále jsem se za tu cílovou čáru nějak vydrápal. A můj čerčanský výsledek? Musím se pochlubit. Vyhrál jsem. Tedy bohužel jen v tombole, ale kdo by řešil takové nepodstatné detaily, že?

Ale vše je dané jen správným úhlem pohledu. Kdo pečlivě hledá, najde pozitiva i tam, kde normální lidé vidí jasný propadák. Když jsem pitval výsledkovou listinu, v mé kategorii padesátníků bylo víc závodníků za mnou než přede mnou (o jednoho) a v mé kategorii mě nepředběhl nikdo starší. To porovnávání má jen jednu drobounkou vadu na kráse, že v kategorii šedesátníků bych si svým časem polepšil jen z osmého na sedmé místo.

Poučen z chyb při balení rezervních svršků jsem si za týden do Kbel vzal pro jistotu hned dvě náhradní trika. Dobrá volba, protože při rozklusávání jsem se opět dokonale propotil. A co mi chybělo tentokrát? Náhradní slipy. V Běchovicích už jsem si kdysi dávno
vyzkoušel, že běhat závody naostro má někdy svá úskalí. Takže natahuju ty jedny jediné, určené k převlečení po závodě a cestou domů můžu už jen doufat, že nikde nebude nutné stahovat kalhoty. Ovšem samotná Kbelská desítka byla skvělá. Nálada radostná, trasa pohodová, vítr na otevřené pláni přiměřený, co víc si přát? Tedy možná o něco lepší čas, ale to už bych chtěl moc.  

foto: Zdeněk Krchák
Kbelskou a Pečeckou desítku od sebe dělí pouhý týden, ale stejně jsou to úplně rozdílné závody. Ať si kalendář tvrdí cokoli, pro mě jsou Kbely poslední zimní a Pečky první jarní závod. Je to až k neuvěření, ale do Peček jsem si nic podstatného nezapomněl. Předpověď nebyla nijak skvělá, ale nakonec si i počasí dalo říct. Nebylo tedy na co se vymlouvat.

Určitě znáte ta předsevzetí, že tenhle závod stačí jen tak lehce odklusat, protože jde jen o účast a o setkání s kamarády. A pak se ta lidská vlna dá do pohybu, rozběhnete se k první zatáčce a už v tom lítáte až po uši. "Musím přidat, protože támhle běží Martin a toho musím porazit. A teď se mi tu vytvořila mezírka, honem zrychlit, ať si polepším. No a když už jsem tady, přece se nenechám znovu předběhnout..."
foto: Zdeněk Krchák

Zkrátka byl to takový fofr, že jsem si ani v duchu nestačil vynadat, proč tady zase takhle blbnu a huntuju si tělo. Jen kousek za obrátkou jsem měl na chvíli pocit, že úplně neovládám jednu nohu a že jestli to brzy nepoleví, asi upadnu. Ale naštěstí se noha vzpamatovala a já běžel dál. A že cestou nazpátek foukalo trochu proti? Prosím vás, při mých rychlostech? Kdo by si s tím dělal hlavu?

V tombole jsem tentokrát nevyhrál, ale v Pečkách jsou i jiné radosti. Ještě před rozklusem jsem párkrát stačil stisknout spoušť, takže má sbírka natěšených jarních běžců zase o kousek povyrostla. Čerstvé přírůstky jsou k vidění na rajčeti:

http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/Pececka_desitka_11.3.2017/

A protože kamarádi taky fotili, brzy se ke mně dostala čerstvá kolekce obrázků. Je na ní nějaký čím dál plešatější, čím dál šedivější a čím dál vrásčitější člověk poklusávající s hlavou nakřivo. Divný koníček, fotit pohyblivé trosky. Ale jedno je nutné těm fotografům přiznat. Odvahu mají. Protože až některému z nich jednou praskne čočka, to bude rána. 
foto: Zdeněk Krchák