pondělí 17. července 2017

Teď už nic není nemožné

foto: https://strejda1.rajce.idnes.cz/
Hobby sportovci mají rozum a vědí, že žádnému rekreačnímu tenistovi se nikdy nepodaří porazit Federera, fotbalista z okresního přeboru neudělá kličku Messimu a amatérský golfista nejspíš ani nepotká Woodse, natožpak aby si s ním zahrál. Existuje ale sport, kde žádná podobná omezení neexistují. Běh.

Kolikrát já už jsem závodil s mistry světa, olympijskými vítězi nebo světovými rekordmany? Ani to nedovedu spočítat. Pravda, obvykle jsou už na startu tak daleko přede mnou, že je ani nezahlédnu. A v cíli? Většinou dobíhám, když oni nasedají na letadlo domů do Afriky. Ale občas nějaká ta hvězda vzdá nebo si splete trať a já jsem pak ve výsledcích před ní. To není špatné, ne? 

Ale co se mi podařilo teď v neděli, to už asi těžko něco překoná. Možná bych měl běžecké boty pověsit na hřebík, protože teď už vím, že vrcholu bylo dosaženo a od téhle chvíle můžu být jenom horší. Přitom ještě ráno vše vypadalo docela normálně, podobně jako před desítkami jiných závodů. Normální snídaně, přesun na závody do Hvězdonic, vše jako jindy. 

Teplota docela ucházející, vlhkost vzduchu mírně vyšší. Rozklusal jsem se jako vždycky, jen jsem trochu ošidil rozcvičení. S naší skupinkou jsme si byli proběhnout začátek trati a okouknout možné záludnosti. Byl jsem docela rád, že do toho bahna, které nás čeká v prvních dvou kilometrech, mám ty správné terénní boty. 

Tlačenice na startu přiměřená, žádné velké nervy. Zatímco jindy se zpočátku rozbíhám trochu volněji, tentokrát jsem si řekl, že za to vezmu od samého začátku. A taky že jo. Obvykle mívám rudá kola před očima až těsně před cílem, tentokrát byla k vidění hned po pár minutách. No nic, hlavně udržet rovnováhu a nevyválet se v bahně, když je nás ještě větší houf pohromadě. 

Bohužel jsem poměrně brzy ztratil přehled, kdo z mých obvyklých soupeřů je vpředu a koho jsem dokázal předběhnout. Ale postupně jsem se prodíral polem kupředu a nechával za sebou jednoho soupeře za druhým (ano, myslím že přesně tolik jsem jich na trati předběhl). Výběh z lesa a nekonečné stoupání po louce, než se trasa začala klikatit vesnicí. A pak už jen nabrat správný směr k hvězdárně. 

foto: http://safab.rajce.idnes.cz/
Značení trati bylo výborné. Minul jsem třetí, čtvrtý a nakonec pátý kilometr. A pak jsem se konečně dostal k ceduli, která ukazovala, že do cíle zbývá posledních 300 metrů. Jenomže v té chvíli jsem za sebou začal cítit nebezpečí. Bylo jasné, že se zezadu někdo velmi rychle přibližuje. "Přece mu to teď jen tak nedám", proběhlo mi hlavou a zmobilizoval jsem všechny síly. K takovému finiši už mě hodně dlouho nikdo nedonutil. 

Jeho kroky slyším blíž a blíž. Stihnu to? Už vidím cílovou čáru s hloučkem rozhodčích. Pokouším se vymáčknout poslední zbytky sil a ještě trochu přidat. Podařilo se. Do cíle vpadnu o dobrý metr před Petrem Pechkem. Co o metr? Možná dokonce o dva. Těm lidem, kteří se o běh nezajímají, to možná nic neřekne, ale je to něco podobného, jako kdyby úplný mudla přišel, sebral ze země kus klacku, zamával s ním, něco náhodně zamumlal a z očí do očí začaroval Harryho Pottera i s jeho nejlepší kouzelnou hůlkou. 

Někteří škarohlídi možná řeknou, že jsem skončil až dvanáctý v kategorii a že Petr dobíhal za mnou jen proto, že startoval o deset minut později, ale kdo by heděl na takové detaily. Já vím své a to vítězné foto už mi nikdo nevezme. 

A mimochodem, byl to moc hezky uspořádaný závod. Díky Honzo. 

neděle 4. června 2017

Budějovický příspěvek k teorii strun

foto: Zbyšek Ozga
Žádný strach, nechystám se fušovat do řemesla ani Sheldonu Cooperovi a ani žádnému jinému teoretickému fyzikovi. Není potřeba ovládat žádný složitý matematický aparát, natožpak počítat složité rovnice. Výsledek mých fyzikálních pokusů vykrystalizoval v poměrně jednoduchou poučku: "Když máte strunovou sekačku blízko nohy, nesahejte na vypínač."

Jak jsem k tomu dospěl? Poměrně snadno. Do odjezdu směrem na Budějovice mi chyběla ještě celá hodina a já nemoudře usoudil, že bych v té době mohl být něčím užitečný. Že bych strunovkou posekal trávu za plotem? Natáhl jsem kabel, zapojil, sekačku opřel z vnitřní strany plotu. Až do té doby nic neobvyklého. Věc se trochu zkomplikovala, když jsem obešel plot z vnější strany a natáhl se, abych sekačku přesunul na správnou stranu. Přesně v okamžiku, kdy se lýtko přiblížilo na dosah, jsem si šikovně sáhl na vypínač. Nevěřili byste, jakým fofrem se taková strunovka dostane do otáček.

Noha rázem vypadala, jako by si s ní pohrál malý, ale zřejmě docela naštvaný tygřík a zaťal do mě asi tak dvacet ostrých drápků. Po počátečním šoku jsem zjistil, že šrámy na noze sice pálí, ale dá se to přežít. Noha funguje a ani  krve moc neteče. Chvilku jsem ještě sekal, abych nebudil pozornost. Pak rychle uklidit sekačku a pustit na nohu studenou sprchu. Až do odjezdu jsem se pro jistotu natáčel směrem k veřejnosti nepoškozenou stranou.

foto: Zbyšek Ozga
Jen jsem si v Budějovicích vyzvedl číslo, první cesta vedla do lékárny nakoupit flastry. Polepil jsem lýtko jak prasklou duši od motorky a navrch přetáhl kompresní podkolenku. S výsledkem jsem byl docela spokojený. V podstatě vypadám nepoškozeně. Rozcvičení jsem tentokrát moc nedal, jen jsem se pozdravil s Vaškem a Zdeňkem, trochu pokecal s Edou a na konec se trochu proběhl s Michalem.



Hned po startu jsem vyrazil opatrně, nechal plavat vodiče na hodinu čtyřicet a hlídal si, aby mě moc brzy nedohonili vodiči na hodinu čtyřicet pět. Občerstvovaček v tom budějovickém vedru bylo až až. Ono se to s vodou nemá přehánět, takže jsem ty liché zpočátku vynechával. Později jsem si na nich bral houbičky (samozřejmě nikoli ty létací, ale namočené ve vodě). Na těch sudých vždycky dva loky ionťáku, abych se dlouho nezdržoval, když už to mé tempo za nic nestojí.

foto: Zdeněk Krchák

Vodiči na hodinu čtyřicet pět mě nakonec dostali, ale až někde za dvanáctým. A když jsem na jedné z posledních obrátek zjistil, že před vodiči na hodinu padesát mám ještě docela slušný náskok, už jsem se nikam nehnal a dobíhal spíš na jistotu. A že prý bylo teplo? Asi jo, ale zas tak horký to nebylo.

foto: Zdeněk Krchák -
Poslední dvě fotky jsem si vypůjčil z Karlových Varů.





Takže výsledek žádný zázrak, ale mohlo to dopadnout i hůř. K půlmaratonu pod sto minut se letos tímhle způsobem asi nedohrabu, ale třeba napřesrok bude líp. Když příště před závodem vynechám hrátky se strunovkou, třeba to vyjde.    

neděle 21. května 2017

Vary? Perfektně vyladěno.

Foto: Pavel Koloc
... teprve na fotce jsem postřehl mírný rozdíl v odstínech.
Ještě na tom budu muset zapracovat ...
Opravdu jsem to vyladil skvěle. Tak skvěle jako nikdy dřív. A to už se na podobných závodech placatím skoro dvacet let. Aha, vy myslíte, že jsem ladil formu. Kdepak, formu já zásadně neladím, tedy hlavně proto, že vlastně ani nevím, jak se takové ladění formy dělá. Ale podařilo se mi dokonale vyladit něco úplně jiného. Když jsem vlezl do technického zázemí a ten den asi po šesté zamířil ke kadibudkám, přišlo mi na té řadě něco zvláštně povědomého. Nejprve jsem nevěděl, o co jde, ale pak mi docvaklo. Barva mého dresu se naprosto dokonale shodovala s barvou kadibudky. Tak perfektní mimikry by mi zřejmě záviděl každý chameleon.

Litoval jsem, že můj foťák už je i s báglem odevzdán kdesi v hloubi úschovny, ale naštěstí šel zrovna kolem Pavel Koloc a vyblejskl mě i s kadibudkou. No jo, ale kdo ví, jestli ho napadne mi něco poslat, až tu fotku uvidí. Podívá se a řekne: "Proč jsem fotil tu kadibudku? Kde jsou lidi?"

Tady bohužel výčet úspěchů končí. Protože čas pokročil a bylo nutné odebrat se do startovního koridoru, počkat na startovní zatroubení a běžet. Toho běhu jsem se trochu bál. Nějak mi v květnu na běhání nezbyl čas a můj tréninkový deník byl jak noty na buben. Ale běželi všichni kolem, tak jsem se taky rozběhl, i když možná o něco opatrněji než jindy.

První cíl? První kilometr. Tam prý někde bude číhat Zdeněk s foťákem. Škoda že jsem se nezeptal, jestli vpravo nebo vlevo. Padesátiprocentní šance, že mu vběhnu do záběru. V předstihu se sunu k levému okraji pole. Aha, tak byl vpravo. Smůla, fotka nebude.

Pořád mám dojem, že neběžím nijak zvlášť rychle, ale přitom mám pořád na dosah vodiče na hodinu čtyřicet. Že bych se s nimi pokušel udržet? Při mých posledních výsledcích je to vyložená utopie. Ale co? Chvilku to s nimi zkusím.

Občas si u kilometrovníků srovnávám mezičasy a řeším své oblíbené počtářské úlohy. Čtvrtý, pátý, sedmý. Nevím jak je to možné, ale kdybych udržel tohle tempo, budu v cíli pod sto minut. Trochu utopie, ale proč se na chvilku nezasnít, že jo? Pořád se motám v blízkosti vodičů, občas jim o pár metrů uteču, občas za nimi jen tak plápolám, ale pořád je mám na dosah.

Občerstvovačka je na každém dvaapůltém kilometru. V dnešním ideálním počasí možná zbytečný luxus. Liché vynechávám a beru si ionty na každé sudé.

Půlku máme za sebou. Jeden z vodičů hlásí, že máme čtvrt minuty náskok na oficiální čas. Jen čtvrt minuty? Můj výpočet je ještě o fous optimističtější, ale za chvilku se jim  musím v duchu omluvit. Udělal jsem chybu ve výpočtu. Ne tak osudovou, jako výprava Čechů, vedených Němcem na severní pól, ale chybička to byla.

I na dvanáctém hlásí vodič čtvrtminutový náskok. Aha, je to taková jejich univerzální povzbuzovací hláška. Už pomalinku začínám tuhnout a vodiči mi začínají mizet. Vynechaná občerstvovačka se mi teď docela hodí. Stahuji ztrátu a doufám, že to třeba ještě chvíli uvisím. Na patnáctém už je ale nedoženu. Krok za krokem se mi vzdalují.

Ještě se pokouším trochu natáhnout krok na kolonádě, po které se falešný vrchní snažil prchnout svým rozlíceným kolegům, ale je to marné. V cílové rovince už zdálky vidím, jak na displeji naskočila čtyřicítka. Ještě ze sebe vymáčknu trochu sil, aby se čísla nepřeklopila na jedenačtyřicítku, ale stominutovou hranici jsem nepřekonal. Smůla, ale alespoň se mám o co snažit v dalších závodech. Že by se to povedlo příště v Budějovicích? Kdo ví?

neděle 9. dubna 2017

Půlmaraton podle plánu. Ale kterého?

Tak jak to dneska poběžíš? Kolikrát už jsem podobnou otázku dostal, a pořád na ni neumím odpovědět. Ani tazateli, ani sobě. Takže nahlas obvykle zvolím nějakou neutrální nebo vykrucovací odpověď. A v duchu? V duchu si odpovídám, že nejspíš zase stejně bláznivě, jako už tolikrát předtím. To znamená, že se nechám strhnout atmosférou, rozběhnu se rychleji, než jsou mé reálné možnosti, a pak už jen budu doufat, že mi síly vydrží aspoň natolik, abych se přes cílovou čáru přenesl během a nikoli plazením. Cestou si budu nadávat, proč jsem víc netrénoval, proč jsem neshodil nějaké to kilo nadváhy, nebo proč jsem nezačal závod alespoň trochu opatrněji.

Půlmaraton je naštěstí natolik krátká trať, že se podobným způsobem dá zvládnout a obvykle i přežít. Když jsem si takto nerozumně huntoval tělo už po nevímkolikáté, v hlavě mi uzrálo předsevzetí, že příště už si určitě stanovím nějaký rozumný plán, díky kterému hladce a bez námahy v uspokojivém čase dorazím do cíle, užiju si to a cestou se nebudu zbytečně trápit. Od té doby tedy běhám s plánem. A protože v některých ohledech bývám docela důsledný, pro jistotu nemám plán jeden, ale hned několik.

Ale než se dostanu k půlmaratonským plánům, zpátky na start, tedy přesněji do technického zázemí. Posun začátku na desátou ve mně nevyvolal žádné velké nadšení. Už jsem byl zvyklý, že když se mělo startovat ve dvanáct, by jsem na místě s obrovským předstihem, byl čas nafotit spoustu obrázků, pozdravit se s kupou kamarádů, v klidu se připravit, absolvovat čtyři až pět posledních návštěv mobilní toalety, zkrátka vše v klidu a bez stresu. Teď je to všechno jinak. Dorazit jen tak tak včas na převlečení, trošku se rozhýbat a rozklusat. Na focení ani pomyšlení, takže jsem jen na mobil zvládl jedinou fotku Evžena s Věrkou, aby bylo co dát do blogu. Ještě štěstí, že Praha patří v poměru počtu kadibudek a běžců k nejluxusnějším závodům, které znám, takže aspoň tady jsem moc neztratil.  

Ale dvě výhody ten brzký start přece jen má. Za prvé v deset ještě není žádné velké vedro, takže když si člověk trochu pospíší, odběhne celý závod za relativně rozumné teploty. A za druhé? Máme to za sebou o dvě hodiny dřív, a to taky není marné, že?    

A pak už nadešel čas použít připravené plány. Plán A, to je ten superoptimistický. Obvykle se s ním rozbíhám. Loučím se s ním zpravidla hned po pár úvodních kilometrech. Pro ukrácení dlouhé chvíle si v hlavě pouštím kalkulačku. Vím poměrně přesně, kdy mám za sebou sedminu trasy a kdy třetinu, kolik vteřin ztráty mám na takový čas a kolik na makový. Ta kalkulačka mi obvykle velmi brzy spočítá, že na plán A můžu zapomenout. Tentokrát jsem se s plánem A definitivně rozloučil, když jsem na smíchovské otočce zjistil, že vodiči na hodinu čtyřicet už mi pomalu ale jistě dýchají na záda a brzy se kolem mě přeženou, jako by se nechumelilo.  


foto: O dva
Pak nastupuje plán B. I ten je vlastně pořád ještě dost optimistický, ale už se začíná přibližovat realitě. Díky tomu, že jsem se tentokrát na začátku nenechal úplně vybláznit, držel jsem se ho zuby nehty. V béčkovém plánu jsou zahrnuty i menší krize, jen jich nesmí být moc. A nějaké krize byly i tentokrát. Vůbec mi to neběželo mezi dvanáctým a třináctým, ale pak se vše zase vrátilo do normálu. Horkou chvilku jsem zažil těsně před dvacátým kilometrem v pravoúhlé zatáčce na předposlední most. Nevím, jestli ten borec se zašpuntovanýma ušima, který se mi nalepil na paty, byl v takovém tranzu, že nepostřehl zatáčku. Na každý pád mě málem sejmul a ještě na mě něco hulákal. Tak jsem si na oplátku zahulákal taky a běžel dál. 

Na posledním mostě, když už cíl byl doopravdy na dosah, jsem se ještě trochu zmáčknul a vylepšil si čas nejmíň o dvě vteřiny, což se na téhle trati skutečně vyplatí, že? Plán B tedy tentokrát vyšel. Pod sto minut jsem to sice nestihl, ale ne o moc. A pocit v cíli byl zase příjemný, jak už to u půlmaratonu bývá. Připletl se mi do cesty Carlo Capalbo, tak jsem si s ním potřepal rukou a šel se občerstvit. 


foto: Zdeněk Krchák
Tentokrát tedy nedošlo na plán C. Ten nastupuje, když přijdou nějaké komplikace a je zapotřebí se dostat do cíle už bez ambicí na slušný čas, ale řekněme že se ctí, tedy po dvou. Existuje i plán D, nějak se dobelhat po svých, když už selže úplně všechno, přinejhorším třeba i po čtyřech. A plán E? Ten už není můj, ale doufám, že ho někde mají v záloze pořadatelé a že mě nezapomenou naložit do sběrného vozu. 









foto: Zdeněk Krchák
Po závodě, když si vyzvednu věci a proboxuji se k mobilu, obvykle se snažím poslat domů zprávu, že žiju. A protože do esemesky se vejde i spousta dalších znaků, přidal jsem i údaj o čase a o tom, že jsem s tím výkonem docela spokojený. Asi to vyznělo příliš namyšleně, protože uzemňovací odpověď přišla obratem: "To já jsem umyla dvě okna, dva radiátory a uvařila dva obědy." Jak je vidět, pořád mám na téhle distanci ještě co zlepšovat. 

pondělí 3. dubna 2017

Půlmaraton - příště to bude lepší

Můj letošní půlmaratonský výkon nebyl ničím zajímavý. Proto se o něm třeba zmíním příště. Ale když jsme u tak výjimečného sportovního momentu, jakým je překonání světového rekordu, to už začíná být napínavé.

Radoval jsem se spolu s Dančou, která si v takovém úžasném závodě zaběhla skvělý čas. Ale pak mě trochu uzemnila Lenka, která reagovala větou: "Danielko, to nevadí, příště to bude lepší." Proboha, co by ta Lenka ještě nechtěla? Má snad Daniela příště vypustit duši, aby Lenka byla konečně spokojená?

Naštěstí jsem se brzy dozvěděl vysvětlení. Lenka si kdysi zaběhla nový osobák, který považovala za fantastický. Samozřejmě ještě plná nadšení o svém skvělém úspěchu napsala také Danče. Ale znáte to. Písmenka na displeji někdy správně nezachytí duševní rozpoložení odesilatele.

Danča, pro nás ostatní smrtelníky běžkyně z jiné planety, má trochu jiné představy o tom, jak vypadá dobře zaběhnutý závod. Zprávu pochopila tak, že si Lenka stěžuje, jak se jí ten běžecký výkon nevyvedl. Plná pochopení a soucitu ji chtěla utěšit a bleskově odepsala: "To nevadí Lenko, příště to bude lepší".

Tak nějak vypadá relativita v praxi.

středa 22. března 2017

Všude dobře, v Pečkách nejlíp

foto: Martin Digmayer
Letošní rok se od samého začátku nevyvíjel nijak slavně. Bacilové si u nás podávali dveře a člověk z jednoho nachlazení ještě nestačil vylézt a do druhého spadl. Lednová kilometráž? Jedna velká bída. Únorová? Taky bída, jen o trochu menší. A tak místo abych nabral ztracenou kondici, nabíral jsem kila. Na první letošní závod z Čerčan na Čerčanský chlum jsem tedy jel trochu s obavami.

Co s tím, aby to nebyla úplná ostuda? No alespoň se před závodem pořádně rozklusat, ne? Rozklusávací tempo sice bylo šnečí, ale i tak jsem dokázal dokonale propotit všechny vrstvy, samozřejmě včetně těch, které jsem si hodlal vzít na závod. Co s tím? Zůstat v mokru až do startu a vykoledovat si nachlazení číslo čtyři? Nějakou suchou vrstvu na tělo by to chtělo. Jenomže ráno při balení věcí jsem z nějakého neznámého důvodu usoudil, že v báglu je zbytečně moc oblečení a náhradní tričko jsem nechal doma.

Nakonec nezbylo, než obětovat triko, původně určené na cestu domů a doufat, že nikde nebudu muset rozepínat bundu a vystavovat holou hruď. Nakonec to ale byl jediný zádrhel, tedy když nepočítám chybějící kyslík cestou do cíle. Od startu jsem se držel zuby nehty ve skupince podobně postižených, stoupání kolem hřbitova jsem zvládl v tempu pohřebního průvodu, pak jsem trochu zvolnil ve stoupáku na okraji lesa. Je skoro k neuvěření, že i tak jsem občas někoho předběhl. Podstatné bylo, že ve finále jsem se za tu cílovou čáru nějak vydrápal. A můj čerčanský výsledek? Musím se pochlubit. Vyhrál jsem. Tedy bohužel jen v tombole, ale kdo by řešil takové nepodstatné detaily, že?

Ale vše je dané jen správným úhlem pohledu. Kdo pečlivě hledá, najde pozitiva i tam, kde normální lidé vidí jasný propadák. Když jsem pitval výsledkovou listinu, v mé kategorii padesátníků bylo víc závodníků za mnou než přede mnou (o jednoho) a v mé kategorii mě nepředběhl nikdo starší. To porovnávání má jen jednu drobounkou vadu na kráse, že v kategorii šedesátníků bych si svým časem polepšil jen z osmého na sedmé místo.

Poučen z chyb při balení rezervních svršků jsem si za týden do Kbel vzal pro jistotu hned dvě náhradní trika. Dobrá volba, protože při rozklusávání jsem se opět dokonale propotil. A co mi chybělo tentokrát? Náhradní slipy. V Běchovicích už jsem si kdysi dávno
vyzkoušel, že běhat závody naostro má někdy svá úskalí. Takže natahuju ty jedny jediné, určené k převlečení po závodě a cestou domů můžu už jen doufat, že nikde nebude nutné stahovat kalhoty. Ovšem samotná Kbelská desítka byla skvělá. Nálada radostná, trasa pohodová, vítr na otevřené pláni přiměřený, co víc si přát? Tedy možná o něco lepší čas, ale to už bych chtěl moc.  

foto: Zdeněk Krchák
Kbelskou a Pečeckou desítku od sebe dělí pouhý týden, ale stejně jsou to úplně rozdílné závody. Ať si kalendář tvrdí cokoli, pro mě jsou Kbely poslední zimní a Pečky první jarní závod. Je to až k neuvěření, ale do Peček jsem si nic podstatného nezapomněl. Předpověď nebyla nijak skvělá, ale nakonec si i počasí dalo říct. Nebylo tedy na co se vymlouvat.

Určitě znáte ta předsevzetí, že tenhle závod stačí jen tak lehce odklusat, protože jde jen o účast a o setkání s kamarády. A pak se ta lidská vlna dá do pohybu, rozběhnete se k první zatáčce a už v tom lítáte až po uši. "Musím přidat, protože támhle běží Martin a toho musím porazit. A teď se mi tu vytvořila mezírka, honem zrychlit, ať si polepším. No a když už jsem tady, přece se nenechám znovu předběhnout..."
foto: Zdeněk Krchák

Zkrátka byl to takový fofr, že jsem si ani v duchu nestačil vynadat, proč tady zase takhle blbnu a huntuju si tělo. Jen kousek za obrátkou jsem měl na chvíli pocit, že úplně neovládám jednu nohu a že jestli to brzy nepoleví, asi upadnu. Ale naštěstí se noha vzpamatovala a já běžel dál. A že cestou nazpátek foukalo trochu proti? Prosím vás, při mých rychlostech? Kdo by si s tím dělal hlavu?

V tombole jsem tentokrát nevyhrál, ale v Pečkách jsou i jiné radosti. Ještě před rozklusem jsem párkrát stačil stisknout spoušť, takže má sbírka natěšených jarních běžců zase o kousek povyrostla. Čerstvé přírůstky jsou k vidění na rajčeti:

http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/Pececka_desitka_11.3.2017/

A protože kamarádi taky fotili, brzy se ke mně dostala čerstvá kolekce obrázků. Je na ní nějaký čím dál plešatější, čím dál šedivější a čím dál vrásčitější člověk poklusávající s hlavou nakřivo. Divný koníček, fotit pohyblivé trosky. Ale jedno je nutné těm fotografům přiznat. Odvahu mají. Protože až některému z nich jednou praskne čočka, to bude rána. 
foto: Zdeněk Krchák

čtvrtek 19. ledna 2017

Přiváti z Karibiku (5) - z pevného moře na houpavou zem

Petit Piton není nijak obrovská hora. Nemá ani 740 metrů. Vtip je v tom, že jeho svahy stoupají strmě vzhůru rovnou od mořské hladiny. Na otázku, proč polezeme jen na malý a ne rovnou na velký, měl Martin bleskovou odpověď: "Velký je pro důchodce, to by pro vás byla nuda. My půjdeme na malý. A krom toho ten malý je skoro stejně velký jako velký," uťal další diskuzi. Na samý závěr předstartovní přípravy podal ještě vyčerpávající popis trasy a strategie výstupu. Jako dirigent máchl rukou zleva doprava a zprava doleva a řekl: "Půjdeme takhle, CIK CAK." Martinovo horolezecké vybavení bylo podobně úsporné jako popis cesty. Kraťasy, tričko a bosé nohy.

Přestože cesta k Pitonu byla liduprázdná, prodavačka ve stánku těsně před odbočkou k hoře větřila obchodní příležitost. Úspěšní horolezci si na zpáteční cestě určitě rádi něco dobrého vypijí. Cestou tam se ale o žádný nákup nepokoušíme. Kdo by se nahoru vláčel se zbytečnostmi. Úzká pěšina mizí po pár minutách a pak už jen kameny, hlína a kořeny. Martin nás vede neomylně směrem vzhůru. Zabloudit není kam. Napravo sráz dolů, nalevo stěna nahoru.

Je obrovská klika, že od rána nepršelo. Tyhle kameny by za mokra musely pěkně klouzat. Snad nám počasí bude přát. Ale i když neprší, jsem za chvíli kompletně propocený. Občasné nucené zastávky se snažím využít k focení. Sakra, na objektivu mám obrovskou šmouhu. Začnu se šacovat, abych našel kus suchého textilu. Kdepak, marná snaha. Co s tím? Těsně přede mnou stoupá Laďka, ta mě zachrání. "Půjč mi klobouk." A skutečně, lem Laďčina klobouku byl ještě natolik suchý, že to na vyleštění přední čočky stačilo. 

Jestli se někdo chce zbavit strachu z výšek, jsou tady ideální podmínky. Kdyby svah nebyl zarostlý, asi bych byl polomrtvý strachy, ale změť větví kolem dává člověku iluzi, že kdyby náhodou uklouzl, bude se čeho chytit. Je to sice spíš optický klam než skutečná zábrana, ale na moji hlavu docela funguje. Holé kořeny, prorůstající mezi kameny, to jsou skvělé úchyty. Šikovně to tady příroda zařídila. Pro horolezce začátečníka naprostý ideál. 


Na nejtěžších místech jsou rozvěšená lana. Zpočátku nebudí důvěru. Většina z nich už se tu zřejmě sluní hezkých pár let. Roztřepený povrch pořádně štípe do rukou. Tohle mě má udržet? No potěš koště. Ale co nadělám, jinak to nahoru nepůjde. A když to neprasklo pod těmi přede mnou ... jo, vydrželo. Vydrželo první, druhé, páté. Při desátém už nad pevností lan přestávám pochybovat. A že to píchá do rukou? Kdybych věděl, že mě udrží, chytil bych se i kaktusu. 

"Tady na vyhlídce dáme pauzu. CIK je za námi, teď půjdeme CAK", velí Martin. "Neměli bychom domorodcům přispět na nová lana," hodím dotaz na Martina. "Jo, už jsem přispěl," rozpovídá se Martin. "Dal jsem dvacet dolarů jednomu, který mi tvrdil, že se tady stará o lana. Ale pak jsem zjistil, že tady se stará o lana úplně každý domorodec, kterého se zeptáš. Cestou zpátky nakoupíme pár piv a dáme jim vydělat. To je rozumnější, než nacpat prachy nějakému podvodníkovi." 

Průrvou mezi kameny vidíme dolů přímo na loď. Jak může být vzdušnou čarou daleko? Půl kilometru, šest set metrů? A to jsme na cestě už dvě hodiny. Pod skalním komínem se zasekneme. Už už to vypadá, že část výpravy uvízne ještě před vrcholem, ale stačí trocha kolektivního úsilí, abychom se procpali nahoru všichni. Ještě pár obtížných míst a dál není kam stoupat. Jsme nahoře. Vrcholové foto, svačina, odpočinek. Naše nadšení nezchladí ani Martin, když tvrdí, že jsme vytvořili nový rekord v pomalosti výstupu. 


Cesta dolů není o nic snazší než nahoru, ale nakonec se zadaří a po dalších třech hodinách všichni živí a zdraví popíjíme zaslouženou odměnu na palouku pod kopcem. Pivo se poněkud překvapivě jmenuje Piton, má lehce ošoupanou etiketu, jako by někdo láhev naplnil už nejmíň popáté, ale je překvapivě dobře vychlazené a chutná božsky. Jakby taky ne! Bylo těžce vybojované. 

Piton byla naše poslední a nejdobrodružnější zastávka před návratem na Martinik. Pak už jen zaparkovat v maríně, vyrazit na návštěvu palírny spojenou s ochutnávkou karibského rumu, nákup suvenýrů, balení a poslední skupinové foto. Sbohem Karibiku. To ještě netuším, že Karibik na těle i v hlavě zůstane ještě dlouho poté, co už dávno budu doma drkotat zuby. Jen jeho projevy budou trochu zvláštní. Všude za mnou budou poletovat tisíce drobounkých šupinek kůže, jak budu postupně ztrácet opálení. A ranní probouzení? Dodnes nechápu, proč se se mnou doma celý týden každé ráno postel houpala v rytmu neexistujících vln. 

Osmihodinový let zpátky do Paříže už zdaleka není tak dlouhý jako cesta tam. To asi ta teorie relativity. A nějaký přestup v Paříži? Po předchozích zážitcích naprostá rutina. Na závěr kontrolní otázka: Kdy úspěšně končí taková dovolená? Samozřejmě tehdy, když na domovském letišti po páse přijedou správné kufry. Tehdy si člověk definitivně může říct: Jsem doma, neutopil jsem se, nespadl, nezmrzl, neuvařil se a dokonce mě nezakousl ani ten velkej žralok lidožrout. Jakby taky jo, když se ani neukázal. 

Neukázal? Prohlížím fotky z poslední plavby a marně dumám, proč jsem zmáčkl spoušť, když na tom obrázku není vůbec nic. Jen nebe, hladina, pár vln a ... zvláštní tmavý trojúhelník ...