sobota 15. prosince 2012

Možná přiběhne i Běžíšek

Milé běžkyně, běžci a běžčata, 

obracím se na Vás nejen jako na příslušníky běžeckých klubů, spolků a partiček, ale chci oslovit i dosavadní zatvrzelé běžecké vlky samotáře. Běžecké party vznikají jako houby po dešti a čím dál víc se ukazuje, že běžec není žádný samotářský podivín, ale společenský tvor. Společné běhání přináší nové radosti, které jsme jako osamělí běžci neměli možnost poznat. Dělíme se o zážitky, zkušenosti, společně se zasmějeme, občas si společně zanadáváme, na svých běžeckých trasách se dokážeme vzájemně vyhecovat k výkonům, o jakých se nám dříve ani nesnilo. A také se sem tam  nadchneme pro báječné akce, o kterých bychom se bez svých běžeckých souputníků ani nedozvěděli. 

Naše dobrovolné běžecké sdružování do skupinek a hloučků má ale jeden háček. Pobíháme si jen ve svých ostrůvcích. Víme, že za nejbližším kopcem se možná schází nějaká nám podobná parta, ale nikdy se s ní nesetkáme. Nebýt občasných přeběhlíků, mailu, Facebooku nebo webových stránek, ani bychom o sobě nevěděli. Není to škoda? 

V sezóně poletujeme od závodu k závodu a na žádné společné či společenské akce není šance. Co takhle využít příležitost, že stará sezóna skončila a nová se ještě naplno nerozjela? A kde vzít čas na společné proběhnutí v dnešní uspěchané době? S kamarádem Jirkou jsme se dohodli, že vyběhneme: 

Na Štědrý den, v pondělí 24. prosince v 8:30 ráno od tramvajové zastávky K Barrandovu.

A jen jsme svůj záměr vyslovili nahlas, přidali se i další. Třeba zlákáme ještě někoho. Je nám jasné, že mimopražské zájemce tentokrát nezlákáme. Ale co není teď, může se podařit v budoucnosti. Nějak přece začít musíme :-) 

Nepůjde o žádný závod a ani o žádnou oficiálně organizovanou akci. Nevybíráme žádné startovné a nečekají Vás žádné ceny. Jen se půjdeme společně proběhnout, abychom doma ráno na Štědrý den nepřekáželi. Když s sebou vezmeme běžecky zdatné ratolesti, možná nás naše drahé polovičky (obojího pohlaví) pochválí. Jsme odhodláni vyběhnout za každé teploty, každého počasí a na jakémkoli povrchu od suché silnice až po ledovku.  

Přilehlé parkoviště poskytne azyl vašim plechovým miláčkům a tramvajová zastávka zase pohodlný příjezd těm, kteří se spoléhají na veřejnou dopravu. Bohužel ale nemůžeme nabídnout žádné zázemí ani šatny, pokud nám batůžky dočasně u sebe neuskladní běžci - automobilisté. 

Naše trasa vede Prokopským údolím a je přibližně jedenáctikilometrová. Pokud se na danou vzdálenost necítíte, obrátková trať umožňuje libovolné zkrácení. A tempo? Bude velmi volné, abychom si také při běhu mohli trochu popovídat, ne? 

Asi si říkáte, že jsem si měl vzpomenout dřív. Ale znáte to. Některé akce plánujeme dlouho dopředu, těšíme se a nakonec jsme zklamaní. A naopak ty neplánované, o kterých se dozvíme na poslední chvíli, mohou jen příjemně překvapit, ne? Navíc doufáme, že si svůj štědrodenní běh napřesrok zopakujeme. A rok, to je dostatečně dlouhá doba na jakékoli plánování. Tak se na Vás těšíme buď letos, nebo nejpozději napřesrok.


Dejte vědět sem dolů do komentářů, jestli přiběhnete, ať víme, jestli se do Prokopského údolí všichni vejdeme. Když nás bude dost, určitě za námi přiběhne i Běžíšek. 

Místo srazu: Odkaz na mapu


a tady je náznak trasy:











pondělí 3. prosince 2012

Se závody letos šlus

Poslední závodní víkend a teď už do konce roku jen samý odpočinek, pohoda, klídek a sociální jistoty. Co mi jen nejde do hlavy, jak to, že najednou teď po sezóně, když už se nikam nechystám, jako by se začínalo dařit? Ale zkusím to vzít popořadě.

V sobotu Běh kolem Hostivařské přehrady. Tam člověk vážně nemůže chybět. Na startovní čáře spousta kamarádů, kteří mi letos ukazovali záda na pražských bězích do kopce. Tak si s nimi letos naposledy změřím síly. Krásné ráno, jen trochu chladné. Ale nikde žádné sněhové závěje a když se člověk správně natočil proti slunci, hřálo to jak na jaře.

Už při přihlašování se na mě usmálo štěstí. Mé startovní číslo bylo "odpovědí na základní otázku vesmíru, života a vůbec". S takovým číslem na hrudi prostě nemůžete běžet špatně.

Na nohy beru tříčtvrťáky, na tělo dvě tenké vrstvy a jdu se rozklusat. Když slyším desátou poznámku na téma otužilci, uznávám, že můj úbor nezapadá mezi ostatní, navlečené do zateplených souprav. A to jsem se na závod chystal ještě jednu vrstvu odložit. Jak totiž praví známá poučka, "závodník má nastupovat na start tak, aby mu bylo mírně chladno." To jsem tedy splnil beze zbytku.
Už jste běželi závod se dvěma
olympijskými vítězi?
Tedy pokud za toho druhého
neběželo jeho dvojče ... 

Pár minut před výstřelem se nás u startovní čáry sešel neuvěřitelný houf. Jo jo, zájem o běh sílí. V podobných startovních chumlech se nikdy necpu moc dopředu. Vím, že mé líné tělo nemá žádné superrychlé začátky. Ale jak se ten dav neustále vlnil, najednou koukám, že jsem někde ve čtvrté řadě. Na to, abych se otočil a začal ustupovat dozadu, už nebyl čas.

Vybíhám s davem a abych nepřekážel, snažím se držet tempo s chrty, mezi které jsem se nedopatřením zamíchal. Pocit chladu mizí po pár minutách, jen ledový vzduch trochu vadí, ale ten by neohřálo ani deset vrstev na těle, takže si volbu oblečení pochvaluji. Cítím, že tempo je trochu vyšší, než abych v něm vydržel do cíle, ale nějak mi to nevadí. V hlavě zvláštní jistota, že letos jsem se nakonec vždycky dostal do cíle, tak proč zrovna dnes by to mělo být jinak?

Je to divné, ale kolem sebe mám běžce, které jsem zvyklý vídat daleko před sebou. Dokonce se mi někde na pátém kilometru podařilo dotáhnout Martina. Toho už obvykle ani nevídám, jak moc bývá přede mnou. A síly pořád neodcházely, dokonce něco zbylo i na závěrečný stoupák. Samozřejmě že jsem nebyl mezi prvními, a to ani ve své padesátnické kategorii. Ale vcelku spolehlivý střed pole, žádný chvost.

A neděle? Hurá do Zbraslavi na poslední závod. Teplota spadla ještě o nějaký stupínek níž, ale pořád krásné slunečné počasí, prakticky bezvětří, takže opět otužilecká výstroj, tentokrát doplněná rukavicemi. Mohou se hodit, až se budu škrábat do úvodního krpálu. Kam se na zdejší kopec hrabou Kunratice. Naštěstí je jen jeden.

Z naší startovní čtveřice se dva borci zapomněli dostavit, takže na trať vyrážíme jen ve dvou. Vybíhám, snažím se udržet rytmus. Kolegu pořád slyším dýchat za zády. "Sakra, ten se drží," říkám si v duchu, "kdo to je, že ho neznám?" Nohy už se mi sotva pletou, ale pořád ho slyším za sebou. "Přece se nenecháš zválcovat hned tady v  kopci od nějakého začátečníka," přemlouvám sám sebe a snažím se udržet zakyselené nohy v pohybu. Pořád slyším kroky těsně za zády. "Kašlu na hrdinství, klidně si mě předběhni, přece se tady neodrovnám!" Přecházím do chůze, čekám, kdy se kolem mě mihne, ohlédnu se ... a nikde nikdo. Čert ví, koho jsem za sebou slyšel supět. Sama sebe?

Teprve těsně pod vrcholem stoupání se kolem mě přežene první z borců, startujících v další čtveřici. Ale to už jsme kousek od kapličky. Od ní už není stoupání tak prudké. Ještě mě předběhne Ivan Minčev, ale to je borec z jiné planety. S tím bych nezávodil ani na kole. Pak už mám kolem sebe pusto a prázdno. Trať se od vrcholu láme do pozvolného klesání a já to můžu dolů pěkně rozbalit. Ovšem všechno je relativní. Za sebou uslyším cvakání treter a mám jasno. Škrabka startoval celých pět minut po mně a teď proletěl kolem, jako bych byl divák u trati. Ale i já si připíšu jeden pomalejší skalp. A v cíli? O pět minut rychleji než předloni. Tehdy sice byla ledovka a nasněženo, ale na to se historie neptá. Sezóna mi právě skončila. Do ledna nezávodím.

A tak zbyla trocha času na pár rozmazaných fotek. Ale řekněte, kdo by v takové zimě udržel pevnou ruku, zvlášť když před objektivem pobíhají samé rychlé holky?

Odkaz do galerie na rajčeti

pátek 23. listopadu 2012

Vítej doma, třetí bratříčku

Někdy i slabší běžec má šanci podívat se na bednu, když si dobře vybere členy týmu. A tak se nám v září zadařilo, jak už jsem se zmínil na blogu. Protože týmové soutěže nemívají k dispozici výsledky okamžitě po doběhu, není možné na místě vyhlásit vítěze. To ale vůbec není nevýhoda. Naopak. Když závodníka hned za cílem vlečou na stupně vítězů, ještě se ani pořádně nestačí vydýchat, uvědomit si ten výjimečný pocit a je po všem. Když se slavnostní ceremoniál koná se zpožděním, alespoň se můžeme delší dobu těšit a představovat si, jaké to asi na té bedně bude. Pro mě nastává zhruba stejně často jako úplné zatmění slunce, takže mi zřejmě hned tak nezevšední.

I když ono s tím těšením to není tak žhavé. Z jakéhokoli vystoupení před více než třemi lidmi mívám osypky, takže s přibývajícím časem se těšení postupně měnilo na probublávající nervozitu. Zakopnu cestou tam, nebo až cestou nazpátek? Vylezu na správný stupínek? Nevyklouzne mi skleněný pohár z ruky? Proboha, nebudu tam muset nic říkat, že ne? Ale co, snad to zvládnu a neomdlím. Občas se člověk musí otloukat v situacích, kdy mu není úplně příjemně po těle, ne? Takže Ve své podstatě je to zvláštní druh otužování.

Vyhlašování se tentokrát odehrálo jako součást dobrovolnické párty. Člověk nervózně poposedává, příliš nevnímá ani hudbu, ani jednotlivé projevy. A pak uslyšíte ta správná jména, vstanete a derete se k pódiu. Při troše štěstí nezakopnete ani cestou tam a ani cestou zpátky a tu skleněnou nádobu, kterou vám vtisknou do rukou, držíte tak usilovně, že daleko pravděpodobněji praskne, než aby vyklouzla na zem.  A on to není zase tak špatný pocit. Dokonce se dá říct, že otužování v této formě je relativně bezpečné a mnohem příjemnější, než se polévat studenou vodou.

Díky namířeným reflektorům v tu chvíli stejně nevíte, sleduje-li vás s napětím celý sál a nebo všichni kromě fotografa už stojí ve frontě u bufetu. Takže jo, je to fajn pocit a člověk ke zvládnutí výstupu na bednu nepotřebuje žádné zvláštní schopnosti ani tvrdý trénink. Pak volná zábava, tombola, hudba, tanec. I stupně vítězů jsou použitelné jako miniaturní taneční parket. Zajímavá myšlenka, že?

A tak jsme si domů přivezli nový přírůstek do sbírky skleněných produktů firmy Ajeto. Dva poháry dostaly třetího bratříčka. Nebo sestřičku? Kdyby se ten název už mezitím nevžil jinde, snad by se dalo hovořit o salátové míse. V duchu už jsem se viděl, jak z ní ochutnávám okurkový salát, ale jiný tým byl rychlejší a nalezl praktické uplatnění hned na místě.








Čtvrtý exemplář už asi bude nad naše možnosti. Konkurence je čím dál rychlejší. No ale ono na polici už stejně není místo. Nebo že bychom se ještě jednou pokusili? Potrénujem a uvidíme.


úterý 20. listopadu 2012

Přichází padací období?

Že už je tu zase listopad, poznám nejen podle kalendáře, lezavé zimy a opadaného listí. V listopadu nastává mé padací období. Přiznávám, že při běhu nepadám často a nepadám rád. Bez pádu vydržím třeba i půl roku. Ale jak přijde listopad, musím si alespoň jednou vyzkoušet, jestli zemská přitažlivost pořád funguje. A protože jeden pokus k ověření platnosti fyzikálního zákona nestačí, obvykle pád nezůstane samotný a brzy k němu přidám nějaké bratříčky. Nezaujatý pozorovatel by řekl, že padám v sériích.

V neděli ráno jsem vyběhl docela nalehko. Dvě tenké vrstvy Moiry a přes ně funkční triko. Když je člověk schovaný v údolí nebo mezi stromy, dá se tak vydržet i při teplotách kolem nuly. Ale pak jsem vyběhl na Dívčí hrady a zamířil k vyhlídce na Prahu. Studený vítr se do mě nepříjemně opřel a já se začal zabývat myšlenkami, jestli by mi nebylo líp v teplých peřinách, nebo nad kouřícím talířem zelňačky. Základní chyba. Měl jsem raději myslet na to, kam šlapu.

V nejužším místě, pár metrů od nejvyššího bodu své nedělní trasy, jsem se vyhnul dvojici dalmatinů. Oddychl jsem si, že s sebou nevzali svých 99 bratříčků. To by nám na úzké pěšině bylo hodně těsno. Asi jsem si v tu chvíli představil, jak se mezi nimi proplétám. Mezi imaginárními černobílými fleky jsem přehlédl jeden skutečný vyčnívající kámen a už jsem se válel po zemi. Ano, potvrzeno, gravitaci nikdo nevypnul.

A jaký byl samotný pád? Letěl jsem krásně jako Uwe Filter v dobách své největší slávy, ale přistál bohužel jako jeho méně úspěšný kolega Taki-Jako-Nakaši. Bodoví rozhodčí nikde, a tak jsem nepoužil telemark, nýbrž jeho rychlou variantu, "na dlaně". No ale nakonec jsem byl moc rád, že to nebyla ještě rychlejší varianta "na ústa". Chvilku jsem ležel a přemýšlel, jestli volat Zadara, ale pak mi došlo, že na něho nemám číslo. A tak jsem se zvedl a pokračoval.



Nakonec už mám vyzkoušeno, že pokud si člověk neublíží moc, je pohyb na překonání následků pádu nejlepší medicínou. Ono i když se jinak nic nestane, kosti se ve stárnoucím těle mají snahu přesypat na jednu hromadu. A když se vrací na původní místo, chvíli jim to trvá a někdy to i docela bolí. Když se ale dlouho neválím a co nejdříve pokračuji v běhu, jako by ten návrat kostí a kostiček do původní polohy byl snazší. Funguje to úplně stejně, jako když se klepnu kladívkem do palce. Svižné proběhnutí po libovolné trase v tu chvíli přijde jaksi samo od sebe.

Když jsem se po další hodině sápal do vany, nebýt červených dlaní, ani by žádný pád nebyl znát. A tak mám první listopadový pád za sebou. Jaké budou další do série? Kdepak je asi předvedu? Budou na místě kamery, nadšené davy diváků, nebo se to odehraje beze svědků? Zůstanu celý, nebo se budu domů dopravovat po kouskách? Nebojte, dám vědět :-)

úterý 13. listopadu 2012

Jiná Kunratická

Teprve v neděli v Kunratickém lese si to člověk naplno uvědomil. Skoro všechno bylo stejné jako v předchozích letech. Stánky se sportovním zbožím, davy proudící po úzkých cestách, stromy obsypané odloženými svršky, malí i velcí běžci pobíhající na všech možných i nemožných místech. Jen jedna věc chyběla. Nezaměnitelný hlas Iva Domanského, který se tu pravidelně od rána rozléhal údolím. 

Stejně jako kdysi na trati, i u mikrofonu byl k nezastavení. Sypal z rukávu mraky detailů. Jak se běželo před rokem, před deseti, kdy bylo nasněženo, kdy byla ledovka a kdy sucho. Kdo kdy zazářil, překvapil a kdo letos nepřijel. Člověk věděl, že kdykoli se mihne kolem pódia, stojí poblíž největší kunratická jistota. A ta teď najednou chyběla. Na stromě nedaleko od komentátorského stanoviště visela Ivova fotka zatavená do plastu. Pod ní houf svíček. Uvědomil jsem si, že vzadu v báglu mám dva zapomenuté kousky. Tak jsme mu s Martinem každý jednu zapálili. 

Ale taky jsem tu byl kvůli běhu. Tentokrát si ohlídám, abych nezopakoval loňský trapas, kdy se mi málem podařilo zmeškat start. To byla pěkná ostuda. Přijel jsem tehdy hrozně brzo. Spousta času, zajdu tam a támhle, tady se zastavím, pokoukám, popovídám. Dvojitá porce rozklusání a rozcvičení. Asi to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem se v rozhodující moment s někým zakecal. Na start jsem se prodral vteřinu před vyběhnutím a rukavice natahoval až cestou k prvnímu potoku. Tentokrát jsem nic neriskoval. Radši jsem se u startu ochomejtal o stovku čísel dřív.

Náhoda mi do dvojice přihrála Markétu, holku skoro o třicet let mladší. Asi jsem ji v první chvíli vyděsil, když jsem se k ní hrnul. Ale než stačila vyslovit kouzelnou formulku: "Vrať se do hrobu," došlo jí podle startovního čísla, že jsem jen zvědavý na svoji běžeckou parťačku. Aby řeč nestála, poptal jsem se, jestli už běžela Hrádek a za kolik. Když na mě vystřelila čas pětadvacet minut, hned se mi to zdálo nějaké divné. Drobná a štíhlá, třicet kilo i s postelí, prostě ideální běžkyně. Ale už nebyl čas pochybovat. Plácli jsme si, ať se ve zdraví sejdeme v cíli a běželo se. 

Hned po pár metrech jsem se nacpal dopředu a ztratil o ní přehled. Pak už první potok a první stoupák. Vždycky obdivuju, jak někteří závodníci předem zkoumají brody, vymýšlejí, kudy běžet, kam šlápnout. Já už jsem podobné průzkumy dávno zařadil do kategorie "zbytečné". Obvykle v tom ideálně naplánovaném místě je nakonec chumel z borců. kteří brzdí, váhají jestli zleva, zprava, kterou nohou a kam. Tak do toho potoka vždycky vletím, raději na rovné dno, než se trefovat na vyčnívající hrbolaté šutry. Trochu to cáká, ale člověk je rychle venku.

Ale po druhém potoku přišel výstup na Hrádek. Tentokrát úplná katastrofa. Jak to jen trochu jde, chytám se lana a pomáhám si rukama, aby nohy nedostávaly tolik zabrat. Jenomže tentokrát prostě chyběla síla. Říjnový výpadek se na mě krutě podepsal. A tak, když jsem se konečně vydrápal nahoru, nohy byly jak ze dřeva. Vůbec se nechtěly pohybovat, natožpak běžet. Ale bylo mi jasné, že jak se hned nerozběhnu, zakyselení ze sebe už nevytřesu. A tak jsem se přinutil k něčemu nekoordinovanému, co se možná běhu mohlo zdálky podobat. V následujícím sešupu jsem byl docela rád, že se přede mnou vytvořil špunt, takže jsme se dolů sunuli sice jako turisti, ale bezpečí nade vše. 
Foto: Petra Karpíšková

Poslední stoupák, ten co následuje po hrádku, pro mě bývá krizový vždycky. Ale ta bída, kterou jsem tam předvedl tentokrát, neměla obdoby. Lezl jsem nahoru málem po čtyřech a snahu běžet už jsem ani nepředstíral. Pravda, většina těch mátoh, co se motaly v mém okolí, vypadala podobně tragicky jako já, ale sem tam mezi námi profrčeli borci, že za nimi málem zůstávala šmouha jak za tryskáčem.

Nahoře jsem nohy zase přinutil do klusu, ale šlo to hodně ztuha. Za sebou jsem uslyšel nějaké podezřele lehké kroky. "To nebude žádný stokilový chlap," prolétlo mi hlavou. A taky že ne. Už se kolem mě hnala Markéta. Prý pětadvacet minut! To by si musela dát pauzu na svačinu. Když s ní mám prohrát, tak po boji. Pověsil jsem se za ní jako klíště a jen jsem doufal, že to ještě aspoň chvíli uvisím. Kdyby neběžela přede mnou, asi bych se na té trati ploužil až do setmění. 

Už nás nečekalo žádné stoupání. Nohy se na rovině zase trochu vzpamatovaly. A mně se najednou Markétino tempo nezdálo být tak vražedné, jako před chvílí. V místech, kde se tak jako tak nedá předbíhat, jsem si za ní dokonce trochu odpočinul. A pak už byl cíl na dohled a já mohl vydat našetřené síly na závěrečný finiš. Markétě jsem utekl jen o pár vteřinek.

A tak tuhle Kunratickou mám za sebou. Jaká tedy byla? Už teď začínám tušit, že průměrná. Horší čas než loni, ale pravděpodobně lepší než napřesrok. 

středa 7. listopadu 2012

Určitě by ses zasmál

Žádné truchlení by nemělo trvat dlouho. A tak by se určitě i Ivo s chutí zasmál, jak se mi včera dařilo. Protože dospělých cvičitelů v tělocvičně bylo dost, mohl jsem se včas utrhnout od dětí a přijet na vzpomínkový běh v Krčském lese. Není to zrovna oblast, kterou bych znal jak své boty. Vlastně se sem obvykle dostanu jednou ročně a ještě za světla. Proto jsem si řekl, že do lesa raději vyrazím s navigací. V místech, která se mi zdála jako nejvhodnější, jsem chvíli bloudil ulicemi a hledal místo k zaparkování, ale pak jsem přece jen jeden flíček objevil. Pro jistotu jsem si polohu uložil do paměti a vyběhl do hlubokého lesa.

Předchozí pečlivá příprava nad mapou se vyplatila a já velice brzy našel dohodnutý bod srazu, Velký altán. Byl jsem na tu včas. Dokonce tak včas, že nikde na dohled nebyla ani noha a ani světýlko. Tma ale nebyla tak neproniknutelná, abych musel rozsvěcet baterku. Čelovku jsem doma ve spěchu nenalezl, ale já stejně raději běhám bez ní. Na rozcestníku jsem rozluštil směr: Metro Roztyly. Odtamtud by všichni měli přiběhnout, vydám se jim naproti. Neběžel jsem ani dvě minuty a za horizontem se vyrojilo hejno poskakujících světlušek. Počkal jsem, až přiběhnou ke mně a zamíchal se do davu.

Pohled do rozsvícené čelovky člověka v první chvíli oslepí, takže mi nějakou dobu trvalo, než jsem začal rozpoznávat známé. Jasně převažovali nad neznámými. Jindy bych měl radost že se s některými vidím po dlouhatánské době, ale tentokrát nám nikomu nebylo moc do řeči.

Doběhli jsme na křižovatku a z boční cesty přilétlo druhé hejno světlušek. dalších pár minut běhu. Na schody následujícího altánu jsme rozložili svíčky a zapálili je. Vzal jsem s sebou do ledvinky pro jistotu čtyři kousky. Jednu si nechávám a zbytek rozdávám. Za chvíli všechny svíčky hoří, stojíme před osvětlenými schůdky a najednou všechno utichlo. Nastalo takové ticho, že by člověk slyšel vlastní srdce. A nikomu z nás se nechtělo tu chvíli narušit. Jak dlouho jsme tak stáli? Tři minuty? Pět? Kdo ví ... nebylo to důležité. Asi každý měl v hlavě svoji vlastní vzpomínku. Teprve skupinka opozdilců nás probudila z nehybnosti.

Pak Martin všem poděkoval a navrhl, ať si každý podle sebe ještě postojí a zavzpomíná, nebo ať vyrazí s jeho skupinkou  k metru.


I já jsem se tedy vydal na zpáteční cestu. Skončit na metru a pak složitě kličkovat k autu? Ne, to se mi nezamlouvalo. Připojil jsem se tedy k druhé, výrazně menší skupince. Zdálo se mi, že drží správný směr. Pak ale uhnuli z mé předpokládané trasy a já se s nimi rozloučil. Vždyť přece mám svoji navigaci! Tma nějak zhoustla a já raději z ledvinky lovím baterku. 

Zapnul jsem navigaci, navolil cestu k autu a vyrazil. Divné. Nějaký zvláštní směr. Po pár stovkách metrů chápu svůj omyl. Myslí si, že jsem auto a vede mě desetikilometrovou oklikou k nejbližší silnici. Žádný problém, měním režim, přepínám rozlišení a koriguji směr o pouhých stoosmdesát stupňů. Smáznu hlášku o slabé baterii a dál bezstarostně poklusávám po temném lese. 

Podle mapy je teď přede mnou dlouhý přímý úsek. Vypínám navigaci a šetřím zbytek energie. Po slabých deseti minutách běhu konečně světla, auta, civilizace. Na hlavní silnici narážím v téměř kolmém směru. Doleva nebo doprava? Dám na svůj neomylný instinkt a vyrážím doprava. Když začnu tušit zradu, opět lovím navigaci. Nemilosrdně mi oznámí, že můj instinkt opět zklamal, dál se s takovým orientačním debilem odmítá bavit a zhasíná. Baterie došla. 

Ale já už mám svůj směr. Po pouhé půlhodince, kdy proběhnu dvěma kalužemi, třemi křovisky a jedním močálem, mi konečně okolí začíná být povědomé. Poslední pokus oživit navigaci. Zapne se, oznámí mi, že jsem v cíli a zhasne. Začnu pátrat po okolí a musím jí dát za pravdu. Támhleto auto je to pravé, jen jsem se k němu propracoval z jiné strany. 

Můžu říct Ivoši, že jsem si vzpomínkový běh na Tebe pořádně užil, tak se mi tam nahoře moc nechechtej. Při jakémkoli běhu, a při vzpomínkovém obzvlášť, je důležité si také vzpomenout na zpáteční cestu :-) 

úterý 6. listopadu 2012

Běžecký čas se zastavil

Běžecké závody už nikdy nebudou takové, jako byly ještě předevčírem. Ať jsem jel na kteroukoli větší akci nebo třeba jen na obyčejný pouťák pro padesát závodníků, věděl jsem, že tam na něj narazím, prohodíme pár slov nebo možná stihneme popovídat víc.

Kamkoli teď přijedu, bude něco špatně. Už nikde se neobjeví jeho bílá hříva a nerozezní ten zvučný hlas, který by moderování většiny závodů klidně zvládl i bez mikrofonu.

Vždycky věděl, kdo se blíží k cílové čáře a pro nás pořadatele se zdál být naprosto neomylný, když bylo potřeba najít nejvhodnější termín závodu, aby nekolidoval s akcemi v sousedství. Jeho přehled nikdy nenahradí sebepečlivější tabulky a komplikované databáze. Ivoš byl prostě jen jeden.

Závody se teď budou počítat na ty v Ivošově éře a po Ivošovi. Jako závodníka jsem jej zastihl už v době, kdy postupně zpomaloval a dobíhal v samém konci startovního pole. Několik posledních let už se rozhodl nezávodit vůbec. Jeho občasné povzdechnutí, že napřesrok tady třeba už nebude, jsme vlastně nikdy nebrali příliš vážně. Bylo to asi nade vší představivost, že jednou se budou konat závody bez něho.

Díky Ivoši za všechno, co jsi dokázal vykonat pro běh a běžce. Všichni jsme byli Tvé běžecké děti a teď jsme sirotci. Snad v tom běžeckém nebi dostaneš přidělené mladší tělo, abys zase mohl závodit s nejlepšími. Zasloužíš si to. A my tady dole na zemi se budeme už napořád snažit běhat tak, abychom Ti nedělali ostudu a abys na některé z nás mohl být pyšný.

Časem na Tebe budeme vzpomínat s úsměvem, ale teď je mi do breku.   

pondělí 5. listopadu 2012

Máš pravdu 12Honzo, lepší je neběhat

Když mě 12Honza vyzval, abych konečně taky jednou napsal něco proti běhání, to si tedy pěkně naběhl. Já už jsem se v minulosti všelijakými běžeckými pseudoargumenty detailně zabýval, takže jsem si řekl, že přece stačí zlehka oprášit staré informace a doplnit je nejnovějšími poznatky. Ale pak jsem dva a půl roku starý text párkrát přelouskal a zjistil, že od té doby se mnoho nezměnilo. Mohl bych přidat pár detailů a upřesnění, ale na podstatě se už nic nezmění. Proto tady je původní text beze změn a přikrašlování:




Běžecké důvody - mýty a skutečnost 

Co stránek už bylo popsáno o důvodech, které běžce nutí obout boty a vyrazit pro pravidelnou dávku kilometrů. Někdy je to až neuvěřitelné, co si ti lidé nevymyslí. Abych vypátral skutečné motivy, nezbylo mi, než se vetřít do běžeckého společenství a ověřit jejich tvrzení na vlastní kůži. A co jsem zjistil? Samý výmysl, klam a lež, pouze ve výjimečných případech polopravda.

Zdraví, krása, kondice, dobrý pocit, sdílení zážitků s ostatními běžci, to jsou nejčastější důvody, které mi sdělili. Jak je to ale doopravdy?

Velká většina běžců tvrdila, že jedním z důvodů, proč běhají, je zdraví. Skutečnost je ale úplně jiná. Při běhu se spousta běžců zraní a o zdraví přijde, ale nezaznamenal jsem jediný případ, kdy by se někdo nemocný při běhu vyléčil.

S běháním pro krásu je to také trochu sporné. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jsem se mohl uběhat a krása se nedostavila. Ani u ostatních běžců jsem nepozoroval jiný výsledek.

Další nepodložené tvrzení je, že běhají pro kondici. Spolehlivě se mi je podařilo vyvrátit. Dokonce jsem vypozoroval, že občas na začátku běhu jsem byl skutečně v kondici, ale po doběhu prakticky nikdy. Je tedy naprosto jednoznačné, že běháním se dá kondice jedině ztratit, ale nikoli získat.

A dobrý pocit? Tím myslíte to píchání v boku, lapání po dechu a studený pot? Měl jsem o dobrých pocitech původně jinou představu. Tedy další jednoznačně vyvrácený mýtus.

A sdílení zážitků s ostatními běžci? Co je to za nesmysl? Tím snad myslí to huhlání a supění, které vydávají, když se rozeběhnou?

Snad ještě, s trochou tolerance, se dá uznat, že ve výjimečně chladných dnech, jako je dnešní neděle*), skutečně existuje důvod. Běhají, aby nezmrzli. Ale není v takovém případě rozumnější zůstat doma, nebo, když už to opravdu jinak nejde, zahřát se nějakým tím alkoholem**)?

Někteří běžci stižení takzvanou závodnickou úchylkou tvrdí, že běhají, aby vyhráli. Po náročném statistickém bádání se mi ovšem podařilo nalézt matematickou zákonitost, která i tento důvod jednoznačně vyvrací. V každém závodě vyhrál jen jeden běžec, zatímco všichni ostatní skončili poražení. Neběhají tedy, aby vyhráli, ale aby prohráli. To přece není normální.

Po delším pečlivém bádání zůstal jediný pravdivý důvod běhání, který ovšem žádný z běžců otevřeně nepřiznal. Běhají, protože jsou líní dělat něco užitečného.

Výzkum běhu a důvodů k němu považuji za uzavřenou záležitost. Proto navrhuji, aby běh byl co nejdříve vyškrtnut ze seznamu povolených způsobů pohybu.

Poznámky autora: 

*) pro ty, kteří nevědí: tehdy byla pěkná kosa

**) ještě jsme netušili, že se dostaví nějaká metanolová aféra

čtvrtek 1. listopadu 2012

A kdy začnete běhat vy?

Ještě je spousta času, ale už nemá smysl odcházet z náměstí. Bloumám ve stádu nedočkavých půlmaratonců a hledám nějakou známou tvář, když konečně narazím na Irenu. Čas do startu hned líp ubíhá, když je s kým povídat. Probereme své předstartovní pocity, poslední závody, běžecké plány na příští měsíce. Pak se mě Irena zeptá: "Vracíš se do Prahy ještě dneska? Nemáš jedno volné místo? Vezmeš Evu?" "Ale jistě, proč ne? Aspoň neusnu."

Nenápadná paní, která se tady mezi sportovci zjevně ocitla omylem. Byla tu fandit známým? Nebo jen tak na výletě? "Vlak z hlavního mi odjíždí šest minut po půlnoci. Stihneme to?" "Jasně, v Praze jsme za dvě hodinky," snažím se ji uklidnit. "Já poběžím jenom štafetu, tak tu budu dřív a počkám na tebe tady," upřesňuje Eva instrukce. Vida, tak přece jen běžkyně.

Po závodě už doopravdy čeká na dohodnutém místě. "Není kam spěchat, máme půlhodinovou rezervu," hlásím na uvítanou. Cestou k autu sice mírně bloudíme, ale časová ztráta je nepatrná. O něco horší situace nastane na výpadovce na Prahu. Dvacet minut se plazíme v koloně krokem a rezerva se začíná rozplývat. Ale pak už volná silnice, Eva začíná vyprávět a já se v duchu začínám ptát, kdo z nás dvou je doopravdy běžec.

Začala běhat někdy před deseti lety, vlastně pár let před důchodem. Když pak odcházela do penze, uvědomila si, že netouží po tom okopávat zahrádku nebo sedět s rukama v klíně a čekat, až přijdou vnoučata na návštěvu. Tehdy se její běžecká kariéra rozjela naplno. Začala závodit, nejprve v nejbližším okolí, pak si troufla i o kousek dál. Nejdříve kratší závody, ale časem došlo i na maraton. Dokonce jsme se shodli, že jsme jeden maraton před lety běželi v Praze spolu, jen jsme se v tom davu asi minuli.

Ale s domácím pobíháním se Eva nespokojila. Spojila běh s cestováním, a ne ledajakým. Objevila závody veteránů na dráze a našla si oblíbenou trať, trojku překážek. Stala se pravidelnou účastnicí mistrovství světa a Evropy. A nezůstává někde daleko v hloubi pole. Začala vozit medaile. Už závodila v Austrálii, Americe, zaběhla si maraton v Istanbulu ... a protože z důchodu by si na podobné cesty nenašetřila, znovu začala pracovat jako brigádnice.

"Ty musíš být doma za hvězdu," prohlásím s obdivem. Ale tím jsem Evu jenom rozesmál: "Kdepak, manžel se za mé běhání stydí. V našem věku se přece máme pohybovat pěkně pomalu a důstojně a ne pobíhat někde za humny  v teplákách."

Cesta byla u konce. Přijíždíme k nádraží. "Ještě není půlnoc, zvládli jsme to," hlásím spokojeně. A už se v duchu vidím, jak zalézám do postele. Nevstanu dřív, než těsně před polednem. A tehdy mě Eva naposled uzemnila: "Ve dvě jsme v Brně, do tří budu doma. To ještě stihnu zadělat těsto, abych něco upekla pro vnoučata. Jindy bych to nezvládla. Pak sednu na kolo a jedu na odpolední směnu."

Eva je živým důkazem, že začít s během se dá v jakémkoli věku. Když občas vidím, jak se kolem plouží životem unavení třicátníci, říkám si, že ona by je všechny strčila do kapsy. Letos do své sbírky přidala další medaili, tentokrát dokonce zlatou. A neváhala přijet z Moravy, aby si zaběhla Běchovice a maraton ve Stromovce. Kde lidé jako ona čerpají energii, to pro mě zůstává nevysvětlitelnou záhadou.

neděle 28. října 2012

Mé "zítra" bylo předevčírem

Ve čtvrtek jsem řekl, že zítra už konečně vyběhnu. Bylo na čase, aby nedobrovolná běžecká pauza skončila. Možná se dalo ještě chvilku počkat, ale už týden se cítím skoro zdravý, tak proč to nezkusit. Navíc na hraně víkendu pořádáme pravidelné společné běhy se zPátečníky. Mám teď nějak moc absencí, je na čase vylepšit bilanci.

Domů jsem se v pátek dostal včas. Nebylo nutné nic dohánět na poslední chvíli. V klidu jsem se převlékl, do ledvinky zastrčil klíče, mobil a kapesník. Bez kapesníku poslední dobou nedám ani ránu. Na tělo tři tenké funkční vrstvy, k tomu elastické třičtvrťáky. No, vlastně už ani moc elastické nejsou, zadní zip už se nedá zapnout, manžety přes lýtka už dávno nepruží a ze švů sem tam lezou nitě. Ale v ničem se mi neběhá tak dobře a já se přece nechystám na módní přehlídku.

Na zastávce, od které pravidelně vybíháme do Prokopáku, jsem příliš brzy. Asi jsem od své babičky získal nějaké geny nedočkavosti. Když někam cestovala, obvykle stávala na autobusové zastávce minimálně se čtvrthodinovým předstihem. Já sice tak obrovské časové rezervy nemívám, ale pro většinu lidí mám pověst dochvilného člověka. Když říkám pro většinu, musím uznat, že u některých lidí se mi ta dochvilnost nedaří. Ať se snažím sebevíc, pro ně zůstávám zařazený ve škatulce notorický opozdilec bez naděje na zlepšení.

Abych z dlouhého čekání nevychladl, dvakrát oběhnu nedaleké parkoviště. Už se překulila šestá, ale pořád zůstávám sám. Když už pomaličku ztrácím nadějí, objevují se skoro současně Karel s Jitkou.Přibíhají každý ze své strany úplně přesně, jako by za rohem čekali na časový signál. Jsem docela rád, že dnes nepoběžím sám.

Sice už je šero, ale na cestu pořád vidíme dobře. Za týden, až bude posunutý čas, už budeme za tmy i startovat. Nikdo z nás se nehrne do rychlého tempa a já jsme docela rád, protože bych se svou současnou fyzičkou rychlý běh asi dlouho nevydržel. Karel, ta nevyčerpatelná studnice atletických informací a statistických údajů, vytahuje z rukávu novinky z běžeckého světa. Nevím, kam na všechny ty zprávy chodí. Někdy by ho člověk skoro podezíral, že si informace a časy z historických tabulek vymýšlí, ale už jsem se několikrát přesvědčil, že vše sedí na desetinku. Někdy mám dojem, že Karel zná i naše dosažené časy lépe než my sami. Že je někdo chodící encyklopedie, to není nic divného, ale Karel je jediná běhající encyklopedie, kterou znám.

Pak se hovor stočí na další běžecká témata. Povídáme a povídáme, hlava je najednou úplně mimo a nohy běží úplně samy. Jako bychom proběhli nějakou dírou v časoprostoru, hodina je najednou pryč a já, kdybych si nebyl jistý, že jsme se domlouvali na obvyklé zimní trase, ani bych nevěděl, kudy jsme běželi. Asi to není podchyceno v žádných statistikách, ale pomalu běžící mužský se občas dokáže zařadit k nejukecanějším tvorům planety.

Vracíme se zpátky na zastávku. Loučím se se svými spoluběžci a mířím k domovu. Ještě mě čeká necelá desetiminutovka běhu. Tělo je sice unavené. Vím, že po fyzické stránce jsem předvedl docela mizerný výkon, ale hlava je spokojená. Jsem zpátky, zase běhám. Přesně tohle mi v uplynulých týdnech chybělo. Jen jedno mi není tak docela jasné. Co jsem potřeboval víc? Zase se znovu pořádně proběhnout, nebo se pořádně vykecat?  

čtvrtek 25. října 2012

Tam kde číhá Trojský kůň

Co se dá dělat, když člověk prožívá nedobrovolnou běžeckou pauzu? Dá se toho dělat moc. Například se užírat tím, že neběhám? Ano, tak to dělám většinu času. Nebo se těšit, až zase vyběhnu? I o to se občas pokouším. A nebo se podívat, jestli z doby, kdy běhat šlo, nemám nějaké fotografie? Tak to jsem udělal dnes.

Obvykle běhám bez foťáku. Jen výjimečně na dlouhé běhy vezmu jeho náhražku, zabudovanou v mobilu. Kvalita obrázků tomu bohužel odpovídá. Co tedy není pořádně vidět, musím alespoň okecat. Ani v tom nejsem výjimka, i to čas od času děláme všichni, ne?

Na své běžecké trase k Draháňské rokli jsem zjara (nebo snad z jara? Co je správně?) narazil na zajímavé stromořadí. Každé z těch vrb by slušel vodník, co říkáte? Tady by mohl sedět celý houf vodníků. Jenomže vodník je odjakživa samotář. Nehoufuje se a nehoufuje. Viděl snad někdo z vás dva vodníky na dvou vrbách vedle sebe? Neviděl. A tak snad z obavy, aby si nepřisedl někdo další, tady nesedí vůbec žádný ... škoda. Bojím se, aby na to vodníci jednou nedojeli. Kdo se nehoufuje, ten se nerozmnoží ...



A jak tak při běhu přemítám nad nejasnou budoucností vodníků, doběhl jsem až k Vltavě. Opar nad hladinou mé chmury nerozehnal, ale hladinu, klidnou jako zrcadlo, tady člověk taky každý den neuvidí. Škoda že tu místo mě není nějaký šikovný malíř. Třeba Vincent, ten by tu náladu určitě zachytil. Jenže tu není ani on, ani žádný jeho kolega impresionista. Tentokrát musí zaskočit malíř začátečník. Samsung se jmenuje. Na začátečníka kreslí setsakramentsky dobře. Já mám pocit, že o něm ještě uslyšíme. Něco od Samsunga si dnes doma chce pověsit kde kdo.






Skoro jsem se bál, že když se prudčeji rozeběhnu, celý ten obraz pokazím. Ale nakonec přece jen běžím dál. Mlha se pomaličku začíná zvedat. Někde v dálce se dokonce prodralo slunce a ozářilo jeden jasný bod. Světlo nemusí být vždycky jen na konci tunelu.










Pak už mlha definitivně zmizí a vyhraje slunce. Kousek od loděnice stojí zvláštní stavba. Lidé kolem ní chodí a dělají jako by nic. Nechápu to. Copak jsou nepoučitelní? Nevědí, že na podobnou stavbu už Trója jednou zle doplatila? Jenomže my jsme si kolem sebe nasázeli už tolik trojských koní, že nevíme, který z nich nám nakonec zlomí vaz. Bude to ten evropský, náboženský, sociální, politicky korektní nebo snad některý jiný? Ví to někdo? Jo jo, kdo se nepoučí z minulosti, ten si ji prožije znovu. Kdo to jen mohl říct?



A tak raději skočím do budoucnosti. Tedy doběhnu k ní. Takhle nějak bude v budoucnosti vypadat nový Trojský most. Tedy doufám, že skutečné provedení nebude mít tu obrovskou díru ve tvaru obézní spermie, co je na obrázku. To bych si na něj netroufl ani na kole. Ale zdá se, že stavbaři mají lepší plány. Bez díry. Když jsem k mostu doběhl naposledy, teprve se připravoval vrchní díl konstrukce ke zvednutí do své konečné polohy. Ten most je krásný už teď. Hotový bude ještě krásnější. Těším se, že se po něm jednou projedu. To je ta budoucnost ...


Tady za mostem mívám otočku. Vracím se. Mé tempo není nijak závratné, ale nakonec zjistím, že já jsem dnes nebyl nejpomalejší. Jednoho borce jsem doběhl, přesprintoval a nakonec ještě vyfotil. To je přece radost, to je to, proč se těším na další běh. A chvíle, kdy zase vyběhnu, už se blíží. Už zítra :-) Už zítra :-)

sobota 20. října 2012

Začarovaný Petřín

Podobná kombinace se na mnoha závodech nevyskytuje. Na "obyčejném" běhu do kopce sice taky můžu zažít neskutečný úprk soupeřů těsně po startu, aby si každý vybojoval co nejvýhodnější pozici před prvním stoupáním. A pak první stoupání. Nohy brzy ztěžknou a plicím se zoufale nedostává vzduch, když se člověk marně snaží udržet náznak původního tempa.

Serpentiny míří výš a výš a když se občas terén narovná do rozumného sklonu, člověk si moc neodpočine, protože zde je nutné vyvinout pořádnou rychlost, abych příliš neztratil proti ostatním. Ale i na té nejtěžší trati se někde za zatáčkou  vynoří cíl, člověk zalapá po další dávce vzduchu a nakonec se s úlevou přenese přes cílovou čáru.

Jenom na Petříně je všechno jinak. Namísto cílové rovinky podivný domek, kterému ze střechy trčí mohutná ocelová konstrukce. Tam, kde by se člověk s úlevou svalil na zem, čeká temná spirála schodiště, které se zdá být nekonečné. Už mám za roky, kdy jsem se o petřínské schodiště pokoušel, ověřeno několik způsobů výstupu a žádný není stoprocentní.

Brát zpočátku schody po dvou, než se svaly definitivně zakyselí a dojdou síly? To už mám vyzkoušené a k nejlepšímu výsledku tato metoda nevede. Mnohem rozumnější je volné tempo bez vynechávání stupínků, ale ani tak není nikde psáno, že síly vydrží až do konce. Když na chvilku přejdu do chůze, nebudu ani první a ani poslední. Nejzrádnější na petřínském schodišti je to, že člověk brzy ztratí přehled, jak daleko je ještě do cíle. Nikde není k poznání, jestli mám za sebou teprve třetinu, vyšplhal jsem se už do poloviny, nebo do cílové plošiny zbývá posledních pár metrů. A pak jste nahoře, spokojeně nabíráte vzduch do plic a přemýšlíte, jestli rozbolavělá lýtka budou fungovat ještě zbývajících 299 schodů cestou dolů.  

Tak a všechny ty popsané pocity se mi poslední dobou vyhýbají. Už podruhé za sebou jsem na startu chyběl. Před rokem mi v účasti zabránily nějaké pracovní povinnosti. Přitom si s ročním odstupem člověk už vůbec nevybaví, co důležitého v práci se tehdy odehrávalo, že jsem kvůli tomu vynechal tak pěkný závod. Čas nemilosrdně prověřuje naše preference a ukáže nám, jak nesmyslné pořadí priorit míváme nastavené.

Ovšem ani letos se nezadařilo. Tentokrát mě zradilo zdraví. Člověk by řekl, že obyčejný kašel ho nemůže zastavit, ale když nepřetržitě prokašlete téměř tři týdny, už je to znát. A tak už mi zhruba dva dny předem bylo jasné, že ani letošního závodu se nezúčastním, tedy rozhodně ne v roli závodníka. Vezmu tedy alespoň foťák a pořídím pár obrázků, na které by za normálních okolností nebyl čas. Nepospíchám na start a tak není nutné vyrážet zbytečně brzy, že?

Tato teorie se ukázala jako naprosto chybná. Krokem se posunuji v koloně aut, čas neúprosně peláší a já postupně redukuji plány: "Na start už se nemusím namáhat ... aha, první vlna mi už uteče komplet ... snad zastihnu aspoň veterány ..."

Nakonec se mi ještě pár běžců a běžkyň přece jen podařilo odchytit, ale šero z většiny obrázků vytvořilo nepoužitelné šmouhy. Kdepak, kombinace rychlých běžců a špatných světelných podmínek, to moc nejde dohromady. Tak zase za rok. Snad mi do toho nic nevleze a já se zase vyškrábu až nahoru na rozhlednu.

________________________________

Těch pár jakž takž použitelných obrázků je na rajčeti

A zde jsou ke stažení výsledky těch, kteří letos měli větší kliku než já.


čtvrtek 4. října 2012

Neviditelné prase

Stal jsem se obětí paranormálního jevu? Jiné vysvětlení nemám. Připadám si jak Louis de Funés ve Fantomasovi, když ve svém pokoji vyfotil oběšence a z obrázku na něj zíral jen prázdný kout místnosti.

Vyběhl jsem v sobotu do chladného podzimního rána vyloženě rekreačním tempem. Jen se trochu rozhýbat a zbytečně nezhuntovat tělo před nedělním závodem. Do Draháňské rokle a zpět to bude ideální trasa. Ztuhlé nohy se po pár minutách rozehřejí  na provozní teplotu a trhavý pohyb se konečně začíná podobat běhu.

Všude klid, nikde nikdo, dokonalá pohoda. Jen oběhnu vodní nádrž. Nedávno v ní prý nalezli mrtvého rekreačního běžce. Snad mě nepotká podobný osud. Raději se držím na opačném okraji cesty. Co kdyby se mi zapletly nohy?

Vbíhám do lesa. Listí na stromech je ještě zelené, ale zem už pokrývá souvislá rezavá vrstva. Doklusal jsem k Vltavě, otočil se a vracím se stejnou cestou nazpátek. Myšlenky se toulají kdo ví kde, když nad sebou ve svahu zaslechnu šramot. V první chvíli jsem mu vůbec nevěnoval pozornost, ale když zesílil, nevydržel jsem, podíval se nahoru a začal pátrat po pachateli toho divného hluku.

Co jsem uviděl, mě docela ohromilo. Nahoře ve svahu běží po vrstevnici divoké prase. A není samo. Za ním pět ... ne,  deset ... patnáct mláďat. Už to nejsou žádná miminka, své dětské pruhované oblečky vyměnila za rezavou srst. Příroda obdivuhodně trefila barvu spadaného listí.

"Takové stádo, to mi nikdo neuvěří.A přitom jsem vlastně v Praze," přemítám v duchu. Rodinka se pomalu šine po vrstevnici a já si uvědomuji, že v ledvince mám spuštěný mobil s běžeckou aplikací, ale také foťákem. Štrachám v ledvince, přepínám do režimu focení, mířím, mačkám spoušť. "Jsou sice už trochu daleko, ruka roztřesená z běhu a kolem trochu šero, ale mám je, ten důkaz mi nikdo nevezme," chválím se v duchu za pohotovost.

Dobíhám do cíle své ranní trasy a chlubím se, co jsem cestou viděl. "Vždyť mám dokonce fotku," uvědomím si. Na displeji foťáku ale nejsem schopen nalézt sebemenší stopu byť po jediném prasátku. "Počkej, až to pustím na velkém monitoru," utěšuji sám sebe a fotky pouštím z hlavy.

Teprve po několika dnech si vzpomenu, že jsem ještě neviděl prasečí rodinku. Zobrazím foto na velkém monitoru. Musím přiznat, že ruka moc pevná nebyla, obrázek je neostrý a roztřesený. Co je ale horší, ve spadaném listí marně hledám jediný tvar, které by se dal považovat za zvíře. No nevadí, já si na vás příště dám lepší pozor. A nebo třeba najdu další svědky. A tak se ptám: "Neviděl někdo z vás má prasátka?"  

_______________________________________________________
Díky detektivnímu pátrání 12Honzy se podařilo na fotografii identifikovat místo, kde se prasátka nacházejí:


úterý 2. října 2012

Běžcovo Sargasové moře

Zatím nikdo pořádně nevysvětlil, proč to tak je, ale každý úhoř je tak naprogramován. Příroda zavelí a on, ať by byl zaměstnán sebezajímavější činností, musí vyrazit do Sargasového moře. Běžci, narození v České kotlině, v sobě mají zabudovaný podobný mechanismus. Tři sta šedesát čtyři dny do roka pobíhají po světě nebo se povalují doma za pecí, dřou jako koně nebo se jen tak poflakují, milují nebo zrovna někoho nenávidí, ale jakmile někde v dálce zaslechnou hlas svého Šamana, nic je nezastaví. Vyrazí a svůj tři sta pětašedesátý den musí být na startovní čáře v Běchovicích.

A tak jsem v ten tři sta pětašedesátý den neodolal ani já. O běh mi jde samozřejmě až v první řadě, ale v Běchovicích jde o mnohem víc. O ten pocit, když se člověk přiblíží anonymnímu davu a začne rozeznávat první tváře. Tváře lidí, se kterými má společné zážitky, vzpomínky, nebo třeba i malá tajemství. Snad všichni známí se na mě usmívají. Můžu si domýšlivě představovat, že je to radost ze setkání, ale taky možná jen ten pocit, že jsou znovu po roce mezi svými a že zvládli proplout všechna úskalí předchozího roku.

Potkám se s Jitkou. Známe se už deset let. Ano, přesně před deseti lety jsme se společně báli, jak se naše děti na soustředění poperou s povodní. Od té doby se vídáme jen jednou za rok. Vždycky tady v Běchovicích v nejhustším chumlu před startovní kanceláří. Prohodíme pár vět a co nestihneme, můžeme si dopovědět zase za rok.

A Lenka? Letos neběží. Obrečela to, ale přednost mají jiné povinnosti. Jarka ještě před pár týdny zápolila s těžkou nemocí. Teď už je ale fit a připravená poprat se s tratí. Rozběhávám se po své obvyklé cestě a potkávám další známé. Pavel chce letos odčinit loňský kolaps, Libor běží poprvé, ale já vím, že jeho tempu už stačit nebudu. Na svůj zdejší osobák se dívám přes desetiletou propast. Už jsem se za tu dobu zhoršil o šest minut a další neradostné perspektivy jsou přede mnou.

Pozdravím se s Evou. Od té doby, co jsem ji neviděl, se z ní stala evropská šampionka, ale manžel se prý za její běhání pořád stydí. Komu není rady, tomu není pomoci. To před Lídou už se asi stydět nemusím, když nás spojuje vzpomínka na zoufalé hledání kadibudky před maratonským startem, že jo?

Ale pak už jdeme na věc. Co jdeme? Běžíme! Tak jsme se po roce dočkali. Teď se ještě ve zdraví dočkat cíle. Rozbíhám se volněji, ale brzy chytnu správný rytmus a pomaličku se sunu polem vpřed. Ne moc, jen kousek po kousku. Nejrychlejší chrti už jsou o pořádný kus vpředu. Ale ve mně je letos taková zvláštní jistota, kterou jsem předchozí roky neznal. Prostě vím, že doběhnu. Od toho pocitu mě neodradí ani lapálie na šestém kilometru, kdy levá noha odmítá držet správný rytmus a směr pohybu. Stačí mírně zvolnit a po pár minutách se vše vrátí k normálu.

V půlce Hrdlořezáku dobíhám Vaška. Že bych dnes získal jeho skalp? No to by byl sen. Prohodíme pár vět a já cítím, že Vašek zmobilizoval síly a drží se mě. Před vrcholem stoupání mě z jedné strany současně povzbuzuje Evžen se svojí plyšovou vránou a z druhé Jaromír. O pár desítek metrů dál v davu někdo další. Byla to Martina? Nebyla to Martina? Už není čas na zkoumání. Třeba se to časem dozvím.

Finiš se blíží, ale levá noha znovu odmítne poslušnost. Vašek mezitím našel svoji ztracenou rychlost, snadno mě předběhl a krok za krokem se vzdaluje. Dnes ho zase neporazím. Ale co na tom záleží, pořád běžím a finišuji, co mi noha dovolí. A pohled na časomíru zdaleka není tak tragický. Vždyť jsem se za poslední tři roky zhoršil jen asi o čtvrt minuty.

Tak a můžeme se zase rozeběhnout po světě. Máme tři sta šedesát čtyři dny volna, než nás to znovu přivábí do našeho běžeckého Sargasového moře.  

Jo a abych nezapomněl, pár obrázků z Běchovic jsem nafotil před během a po běhu.

středa 26. září 2012

Než na Mattonku padla tma

Pořídit obrázky z nočního běhu není úplně jednoduché, zvlášť když se člověk sám chce trochu proběhnout. A tak nezbývá, než vyrazit o chvilku dřív a spolehnout se, že něco bude k vidění ještě za světla.


Na ženský běh si vezmu růžovou ... 
... tak já taky.
Co hledáš? Ale vypadla mi čočka.
A našels? Ne, na zemi byla jen Sekyrka. 
A není už náhodou čas na cvičení? 
Na cvičení? 
Ano, na cvičení!!!
A pak to před startem trochu zahustíme.


Poslední přípravy



Tak už nás pusťte, přestaňte dělat drahoty. 

A až doběhnu, předvedu ti jeden trik s kouzelným pláštěm.


A co se sem nevešlo, je na rajčeti.

úterý 18. září 2012

Počkej si do Ústí, tam to vyústí


Léto uteklo neuvěřitelně rychle a na jeho konci čekal poslední závod seriálu RUNCZECH. Během roku se mi na ostatních závodech série dařilo ... jak se mi vlastně dařilo? Žádný úlet směrem k mimořádným výsledkům, ale ani žádný vyložený propadák. Nakonec jsem vždycky nějak doklopýtal do cíle. Sice s hlavou nachýlenou k pravému rameni, ale po svých. Tak co chtít ještě víc?

Fronta přede mnou, fronta za mnou ...
Cesta domluvena s Pavlem, loni jsme pod jeho vedením stihli ještě před startem krásný výlet lanovkou na Větruši. Třeba se letos podaří něco podobného. Ráno menší pochodové cvičení z chaty směrem k místu odjezdu, ovšem jako pěší turista jsem se moc neosvědčil. Čtvrt hodiny do srazu a já ještě dobré dva kilometry daleko. Raději neriskuji další pochod a volám o pomoc. Pavel mě ochotně naloží tam, kam jsem až stihl dojít. Doufám, že do cíle půlmaratonu se dnes dostanu po svých.
A teď už dohlédnu na konec trápení ...

Do Ústí přijíždíme s rozumnou rezervou, ale ukáže se, že stejně rozumnou rezervu zvolili všichni pražáci, středočeši, východočeši a pravděpodobně i většina Moravanů. Fronta na výdej čísel předčí všechny pesimistické představy. I když jsem nikdy nebyl na Rudém náměstí, takhle nějak si představuji frontu u Mauzolea. Ale co se dá dělat, ukázněně stojíme, občas si trochu zabrbláme a sledujeme hodinky. Naštěstí pořád rovnoměrně postupujeme. Po čtvrthodince už máme na dosah hlavní vchod budovy, ve které se vydávají startovní čísla. A za dalších deset minut, přesně pět minut po oficiálním konci výdeje, už držíme své obálky. Jak málo stačí ke štěstí. Ti, na které se zatím nedostalo, na nás vrhají stejně závistivé pohledy jako my na své předchůdce. Fronta venku se ale rychle zkracuje a nakonec všichni dostávají svá čísla včas.

Kdo dnes fotí? Petr s Martinem. 
Já mezitím už ale mám za sebou kolečko v technickém zázemí. Žádné velké zdržování, převléknout, přišpendlit číslo, utáhnout tkaničky, nacpat věci do báglu, vystát krátkou frontu před zelenými budkami, odevzdat bágl a hurá nalézt nějaké volné místo na chodníku na proběhnutí a rozcvičení. Na prohlížení ústeckých památek tentokrát nebude čas. Ale místo rozběhání je to jako jedna velká potkávací akce. Pořád někoho potkávám. Petra s Martinem, kteří jsou dnes v rolích fotografů, Radka, který dnes běží s Jitkou desítku, Tomáše, který má v tu chvíli plnou hlavu příprav. Zajímavé, dva z nich mi nezávisle na sobě přejí "Gůd lak". Je mi to jasné, můj lak je už trochu oprýskaný, tak mi asi chtějí naznačit, že by to chtělo nový nátěr. No jo, ale já vím, že jen nový nátěr to nespraví. Ještě bych potřeboval generálku motoru, seřídit ventily a nejspíš i nové pneumatiky. Jediná dobrá je ta, co nosím jako rezervu kolem pasu.

Katce naše společnost nestačila.
Rozhodla se seznámit se slonem
Když už mířím do svého béčkového koridoru, hlasatelka oznámí, že za chvilku začíná rozcvička, kterou povede Martina. No tu si přece nemůžu nechat ujít. A tak koridor počká, pódium je ode mě jen pár desítek metrů. První jednoduché prvky ještě zvládám, ale jak se Martina rozjíždí, mé pohyby se stávají parodií na cvičení. "Však většina ostatních na tom zřejmě bude podobně," utěšuji se. Vždyť přece běháme hlavně proto, že jsme složitější kombinaci pohybů nezvládli. Ale Martina se nenechá rozhodit a rozcvičku dovede do zdárného konce, i když jí při pohledu na chaoticky křepčící vytrvalce občas trochu zacukají koutky.

A teď už konečně do koridoru, ať se nemačkám někde vzadu. Už se smiřuji s dvacetiminutovkou nudy, když se vedle objeví Katka. Na startu obvykle vídám jejího manžela Marka, ale tentokrát se role obrátily. Marek hlídá a fotí, zatímco Katka se chystá pokořit hodinu padesát. Do startu s Katkou probereme vše podstatné a čekání na start krásně rychle uteče.

A start. Jsme poměrně blízko čáry, takže nám husí pochod netrvá ani čtvrt minuty. A pak už běžíme. Zpočátku zvolna, jen co dovolí tlačenice, ale velmi brzy je prostor kolem docela volný. V prvních kilometrech se držím s Katkou, ale ta se mi najednou někam ztratí. Snažím se držet tempo těsně pod pět minut na kilometr. Průběh chemičkou se mi loni v dešti zdál nekonečný, teď je pryč, než bys řekl švec. Na otočkách, kde se běžci chvíli potkávají, se snažím zjistit, neběží-li blízko někdo známý. Petrův syn Honza je přede mnou asi dvě minuty, Nick běží kousek za ním. A hele, támhle je Jirka. Volám na něj, ale on nereaguje. Aha, jak by mohl, když běží támhle. S někým jsem si ho popletl. Zahlédnu ještě pár povědomých tváří, ale pak se proudy opět osamostatní.

Na první občerstvovačce si beru jen kelímek s deckou vody. Trochu horší je to na druhém občerstvení. Hezká dívčina natahuje ruce se dvěma kelímky. Už už se po jednom natahuji, když borec přede mnou mine cíl a vyrazí jí z rukou oba. Už se nebudu vracet, oželím vodu a u dalšího stolu sáhnu po iontech. Jsou docela rozumně naředěné, žádné lepidlo, takže jsem neprohloupil.

Lidé kolem trati fandí jako o život a já jen v klidu počítám kilometry. Sice žádné závratné tempo, ale to které jsem nasadil, zatím držím. Zahlédnu povědomou tvář. "Už máš zase hlavu na stranu," připomíná mi Radka. Stačím s ní prohodit dvě tři věty a Radka mizí kdesi vpředu. Na její tempo tedy nemám, ale to pro mě není žádné překvapení.

Honza Kostovič je evidentně spokojený.
A znovu chemička, znovu klesání, znovu stoupání. Most tam, most zpátky. Nějak ztrácím přehled, ale koridor a ostatní běžci mi nedovolí seběhnout z trati, i když kličky v centru jsou docela záludné. Ale pak už se blíží konec. Poslední zatáčka a já dohlédnu do cíle. Teď už přečtu i číslice na časomíře. Nějak nebezpečně se blíží pětačtyřicítce. Nevím, kde se to ve mně bere, ale posledních sto padesát metrů letím jako o život. Hlava se naklání na stranu, ale na tom mi v tu chvíli nezáleží. A nakonec se to podaří. Do pětačtyřicítky chybí ještě dvě vteřiny.


Mám to za sebou. Rychle do zázemí, vyzvednout batoh, shodit propocené svršky a ještě si stihnu zajít zafandit na trať. Pivo jen zasyčí, ale guláš si odpustím. Místo toho raději ještě nafotit pár obrázků a konečně si v klidu popovídat s těmi, které jsem před startem sotva pozdravil. Ústí se letos mimořádně vydařilo. Hezká trasa, výborná organizace i diváci, všude kolem spousta skvělých kamarádů, co víc si přát? Za rok mě tu máte znovu.

Hanka

Adellaide

... a Pavel

Novomanželé Škorpilovi. Že by na svatební cestě balónem? 

Čím Carlo překvapí napřesrok? 

I fotografy je potřeba občas vyfotografovat

Quatro, cinque, sei ... 
... a ještě pár dalších obrázků na: http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/Pulmaraton_Usti_nad_Labem_16.9.2012/