Mé "zítra" bylo předevčírem

Ve čtvrtek jsem řekl, že zítra už konečně vyběhnu. Bylo na čase, aby nedobrovolná běžecká pauza skončila. Možná se dalo ještě chvilku počkat, ale už týden se cítím skoro zdravý, tak proč to nezkusit. Navíc na hraně víkendu pořádáme pravidelné společné běhy se zPátečníky. Mám teď nějak moc absencí, je na čase vylepšit bilanci.

Domů jsem se v pátek dostal včas. Nebylo nutné nic dohánět na poslední chvíli. V klidu jsem se převlékl, do ledvinky zastrčil klíče, mobil a kapesník. Bez kapesníku poslední dobou nedám ani ránu. Na tělo tři tenké funkční vrstvy, k tomu elastické třičtvrťáky. No, vlastně už ani moc elastické nejsou, zadní zip už se nedá zapnout, manžety přes lýtka už dávno nepruží a ze švů sem tam lezou nitě. Ale v ničem se mi neběhá tak dobře a já se přece nechystám na módní přehlídku.

Na zastávce, od které pravidelně vybíháme do Prokopáku, jsem příliš brzy. Asi jsem od své babičky získal nějaké geny nedočkavosti. Když někam cestovala, obvykle stávala na autobusové zastávce minimálně se čtvrthodinovým předstihem. Já sice tak obrovské časové rezervy nemívám, ale pro většinu lidí mám pověst dochvilného člověka. Když říkám pro většinu, musím uznat, že u některých lidí se mi ta dochvilnost nedaří. Ať se snažím sebevíc, pro ně zůstávám zařazený ve škatulce notorický opozdilec bez naděje na zlepšení.

Abych z dlouhého čekání nevychladl, dvakrát oběhnu nedaleké parkoviště. Už se překulila šestá, ale pořád zůstávám sám. Když už pomaličku ztrácím nadějí, objevují se skoro současně Karel s Jitkou.Přibíhají každý ze své strany úplně přesně, jako by za rohem čekali na časový signál. Jsem docela rád, že dnes nepoběžím sám.

Sice už je šero, ale na cestu pořád vidíme dobře. Za týden, až bude posunutý čas, už budeme za tmy i startovat. Nikdo z nás se nehrne do rychlého tempa a já jsme docela rád, protože bych se svou současnou fyzičkou rychlý běh asi dlouho nevydržel. Karel, ta nevyčerpatelná studnice atletických informací a statistických údajů, vytahuje z rukávu novinky z běžeckého světa. Nevím, kam na všechny ty zprávy chodí. Někdy by ho člověk skoro podezíral, že si informace a časy z historických tabulek vymýšlí, ale už jsem se několikrát přesvědčil, že vše sedí na desetinku. Někdy mám dojem, že Karel zná i naše dosažené časy lépe než my sami. Že je někdo chodící encyklopedie, to není nic divného, ale Karel je jediná běhající encyklopedie, kterou znám.

Pak se hovor stočí na další běžecká témata. Povídáme a povídáme, hlava je najednou úplně mimo a nohy běží úplně samy. Jako bychom proběhli nějakou dírou v časoprostoru, hodina je najednou pryč a já, kdybych si nebyl jistý, že jsme se domlouvali na obvyklé zimní trase, ani bych nevěděl, kudy jsme běželi. Asi to není podchyceno v žádných statistikách, ale pomalu běžící mužský se občas dokáže zařadit k nejukecanějším tvorům planety.

Vracíme se zpátky na zastávku. Loučím se se svými spoluběžci a mířím k domovu. Ještě mě čeká necelá desetiminutovka běhu. Tělo je sice unavené. Vím, že po fyzické stránce jsem předvedl docela mizerný výkon, ale hlava je spokojená. Jsem zpátky, zase běhám. Přesně tohle mi v uplynulých týdnech chybělo. Jen jedno mi není tak docela jasné. Co jsem potřeboval víc? Zase se znovu pořádně proběhnout, nebo se pořádně vykecat?  

Tam kde číhá Trojský kůň

Co se dá dělat, když člověk prožívá nedobrovolnou běžeckou pauzu? Dá se toho dělat moc. Například se užírat tím, že neběhám? Ano, tak to dělám většinu času. Nebo se těšit, až zase vyběhnu? I o to se občas pokouším. A nebo se podívat, jestli z doby, kdy běhat šlo, nemám nějaké fotografie? Tak to jsem udělal dnes.

Obvykle běhám bez foťáku. Jen výjimečně na dlouhé běhy vezmu jeho náhražku, zabudovanou v mobilu. Kvalita obrázků tomu bohužel odpovídá. Co tedy není pořádně vidět, musím alespoň okecat. Ani v tom nejsem výjimka, i to čas od času děláme všichni, ne?

Na své běžecké trase k Draháňské rokli jsem zjara (nebo snad z jara? Co je správně?) narazil na zajímavé stromořadí. Každé z těch vrb by slušel vodník, co říkáte? Tady by mohl sedět celý houf vodníků. Jenomže vodník je odjakživa samotář. Nehoufuje se a nehoufuje. Viděl snad někdo z vás dva vodníky na dvou vrbách vedle sebe? Neviděl. A tak snad z obavy, aby si nepřisedl někdo další, tady nesedí vůbec žádný ... škoda. Bojím se, aby na to vodníci jednou nedojeli. Kdo se nehoufuje, ten se nerozmnoží ...



A jak tak při běhu přemítám nad nejasnou budoucností vodníků, doběhl jsem až k Vltavě. Opar nad hladinou mé chmury nerozehnal, ale hladinu, klidnou jako zrcadlo, tady člověk taky každý den neuvidí. Škoda že tu místo mě není nějaký šikovný malíř. Třeba Vincent, ten by tu náladu určitě zachytil. Jenže tu není ani on, ani žádný jeho kolega impresionista. Tentokrát musí zaskočit malíř začátečník. Samsung se jmenuje. Na začátečníka kreslí setsakramentsky dobře. Já mám pocit, že o něm ještě uslyšíme. Něco od Samsunga si dnes doma chce pověsit kde kdo.

Skoro jsem se bál, že když se prudčeji rozeběhnu, celý ten obraz pokazím. Ale nakonec přece jen běžím dál. Mlha se pomaličku začíná zvedat. Někde v dálce se dokonce prodralo slunce a ozářilo jeden jasný bod. Světlo nemusí být vždycky jen na konci tunelu.

Pak už mlha definitivně zmizí a vyhraje slunce. Kousek od loděnice stojí zvláštní stavba. Lidé kolem ní chodí a dělají jako by nic. Nechápu to. Copak jsou nepoučitelní? Nevědí, že na podobnou stavbu už Trója jednou zle doplatila? Jenomže my jsme si kolem sebe nasázeli už tolik trojských koní, že nevíme, který z nich nám nakonec zlomí vaz. Bude to ten evropský, náboženský, sociální, politicky korektní nebo snad některý jiný? Ví to někdo? Jo jo, kdo se nepoučí z minulosti, ten si ji prožije znovu. Kdo to jen mohl říct?

A tak raději skočím do budoucnosti. Tedy doběhnu k ní. Takhle nějak bude v budoucnosti vypadat nový Trojský most. Tedy doufám, že skutečné provedení nebude mít tu obrovskou díru ve tvaru obézní spermie, co je na obrázku. To bych si na něj netroufl ani na kole. Ale zdá se, že stavbaři mají lepší plány. Bez díry. Když jsem k mostu doběhl naposledy, teprve se připravoval vrchní díl konstrukce ke zvednutí do své konečné polohy. Ten most je krásný už teď. Hotový bude ještě krásnější. Těším se, že se po něm jednou projedu. To je ta budoucnost ...

Tady za mostem mívám otočku. Vracím se. Mé tempo není nijak závratné, ale nakonec zjistím, že já jsem dnes nebyl nejpomalejší. Jednoho borce jsem doběhl, přesprintoval a nakonec ještě vyfotil. To je přece radost, to je to, proč se těším na další běh. A chvíle, kdy zase vyběhnu, už se blíží. Už zítra :-) Už zítra :-)

Začarovaný Petřín

Podobná kombinace se na mnoha závodech nevyskytuje. Na "obyčejném" běhu do kopce sice taky můžu zažít neskutečný úprk soupeřů těsně po startu, aby si každý vybojoval co nejvýhodnější pozici před prvním stoupáním. A pak první stoupání. Nohy brzy ztěžknou a plicím se zoufale nedostává vzduch, když se člověk marně snaží udržet náznak původního tempa.

Serpentiny míří výš a výš a když se občas terén narovná do rozumného sklonu, člověk si moc neodpočine, protože zde je nutné vyvinout pořádnou rychlost, abych příliš neztratil proti ostatním. Ale i na té nejtěžší trati se někde za zatáčkou  vynoří cíl, člověk zalapá po další dávce vzduchu a nakonec se s úlevou přenese přes cílovou čáru.

Jenom na Petříně je všechno jinak. Namísto cílové rovinky podivný domek, kterému ze střechy trčí mohutná ocelová konstrukce. Tam, kde by se člověk s úlevou svalil na zem, čeká temná spirála schodiště, které se zdá být nekonečné. Už mám za roky, kdy jsem se o petřínské schodiště pokoušel, ověřeno několik způsobů výstupu a žádný není stoprocentní.

Brát zpočátku schody po dvou, než se svaly definitivně zakyselí a dojdou síly? To už mám vyzkoušené a k nejlepšímu výsledku tato metoda nevede. Mnohem rozumnější je volné tempo bez vynechávání stupínků, ale ani tak není nikde psáno, že síly vydrží až do konce. Když na chvilku přejdu do chůze, nebudu ani první a ani poslední. Nejzrádnější na petřínském schodišti je to, že člověk brzy ztratí přehled, jak daleko je ještě do cíle. Nikde není k poznání, jestli mám za sebou teprve třetinu, vyšplhal jsem se už do poloviny, nebo do cílové plošiny zbývá posledních pár metrů. A pak jste nahoře, spokojeně nabíráte vzduch do plic a přemýšlíte, jestli rozbolavělá lýtka budou fungovat ještě zbývajících 299 schodů cestou dolů.  

Tak a všechny ty popsané pocity se mi poslední dobou vyhýbají. Už podruhé za sebou jsem na startu chyběl. Před rokem mi v účasti zabránily nějaké pracovní povinnosti. Přitom si s ročním odstupem člověk už vůbec nevybaví, co důležitého v práci se tehdy odehrávalo, že jsem kvůli tomu vynechal tak pěkný závod. Čas nemilosrdně prověřuje naše preference a ukáže nám, jak nesmyslné pořadí priorit míváme nastavené.

Ovšem ani letos se nezadařilo. Tentokrát mě zradilo zdraví. Člověk by řekl, že obyčejný kašel ho nemůže zastavit, ale když nepřetržitě prokašlete téměř tři týdny, už je to znát. A tak už mi zhruba dva dny předem bylo jasné, že ani letošního závodu se nezúčastním, tedy rozhodně ne v roli závodníka. Vezmu tedy alespoň foťák a pořídím pár obrázků, na které by za normálních okolností nebyl čas. Nepospíchám na start a tak není nutné vyrážet zbytečně brzy, že?

Tato teorie se ukázala jako naprosto chybná. Krokem se posunuji v koloně aut, čas neúprosně peláší a já postupně redukuji plány: "Na start už se nemusím namáhat ... aha, první vlna mi už uteče komplet ... snad zastihnu aspoň veterány ..."

Nakonec se mi ještě pár běžců a běžkyň přece jen podařilo odchytit, ale šero z většiny obrázků vytvořilo nepoužitelné šmouhy. Kdepak, kombinace rychlých běžců a špatných světelných podmínek, to moc nejde dohromady. Tak zase za rok. Snad mi do toho nic nevleze a já se zase vyškrábu až nahoru na rozhlednu.

________________________________

Těch pár jakž takž použitelných obrázků je na rajčeti

A zde jsou ke stažení výsledky těch, kteří letos měli větší kliku než já.

Neviditelné prase

Stal jsem se obětí paranormálního jevu? Jiné vysvětlení nemám. Připadám si jak Louis de Funés ve Fantomasovi, když ve svém pokoji vyfotil oběšence a z obrázku na něj zíral jen prázdný kout místnosti.

Vyběhl jsem v sobotu do chladného podzimního rána vyloženě rekreačním tempem. Jen se trochu rozhýbat a zbytečně nezhuntovat tělo před nedělním závodem. Do Draháňské rokle a zpět to bude ideální trasa. Ztuhlé nohy se po pár minutách rozehřejí  na provozní teplotu a trhavý pohyb se konečně začíná podobat běhu.

Všude klid, nikde nikdo, dokonalá pohoda. Jen oběhnu vodní nádrž. Nedávno v ní prý nalezli mrtvého rekreačního běžce. Snad mě nepotká podobný osud. Raději se držím na opačném okraji cesty. Co kdyby se mi zapletly nohy?

Vbíhám do lesa. Listí na stromech je ještě zelené, ale zem už pokrývá souvislá rezavá vrstva. Doklusal jsem k Vltavě, otočil se a vracím se stejnou cestou nazpátek. Myšlenky se toulají kdo ví kde, když nad sebou ve svahu zaslechnu šramot. V první chvíli jsem mu vůbec nevěnoval pozornost, ale když zesílil, nevydržel jsem, podíval se nahoru a začal pátrat po pachateli toho divného hluku.

Co jsem uviděl, mě docela ohromilo. Nahoře ve svahu běží po vrstevnici divoké prase. A není samo. Za ním pět ... ne,  deset ... patnáct mláďat. Už to nejsou žádná miminka, své dětské pruhované oblečky vyměnila za rezavou srst. Příroda obdivuhodně trefila barvu spadaného listí.

"Takové stádo, to mi nikdo neuvěří.A přitom jsem vlastně v Praze," přemítám v duchu. Rodinka se pomalu šine po vrstevnici a já si uvědomuji, že v ledvince mám spuštěný mobil s běžeckou aplikací, ale také foťákem. Štrachám v ledvince, přepínám do režimu focení, mířím, mačkám spoušť. "Jsou sice už trochu daleko, ruka roztřesená z běhu a kolem trochu šero, ale mám je, ten důkaz mi nikdo nevezme," chválím se v duchu za pohotovost.

Dobíhám do cíle své ranní trasy a chlubím se, co jsem cestou viděl. "Vždyť mám dokonce fotku," uvědomím si. Na displeji foťáku ale nejsem schopen nalézt sebemenší stopu byť po jediném prasátku. "Počkej, až to pustím na velkém monitoru," utěšuji sám sebe a fotky pouštím z hlavy.

Teprve po několika dnech si vzpomenu, že jsem ještě neviděl prasečí rodinku. Zobrazím foto na velkém monitoru. Musím přiznat, že ruka moc pevná nebyla, obrázek je neostrý a roztřesený. Co je ale horší, ve spadaném listí marně hledám jediný tvar, které by se dal považovat za zvíře. No nevadí, já si na vás příště dám lepší pozor. A nebo třeba najdu další svědky. A tak se ptám: "Neviděl někdo z vás má prasátka?"  

_______________________________________________________
Díky detektivnímu pátrání 12Honzy se podařilo na fotografii identifikovat místo, kde se prasátka nacházejí:

Běžcovo Sargasové moře

Zatím nikdo pořádně nevysvětlil, proč to tak je, ale každý úhoř je tak naprogramován. Příroda zavelí a on, ať by byl zaměstnán sebezajímavější činností, musí vyrazit do Sargasového moře. Běžci, narození v České kotlině, v sobě mají zabudovaný podobný mechanismus. Tři sta šedesát čtyři dny do roka pobíhají po světě nebo se povalují doma za pecí, dřou jako koně nebo se jen tak poflakují, milují nebo zrovna někoho nenávidí, ale jakmile někde v dálce zaslechnou hlas svého Šamana, nic je nezastaví. Vyrazí a svůj tři sta pětašedesátý den musí být na startovní čáře v Běchovicích.

A tak jsem v ten tři sta pětašedesátý den neodolal ani já. O běh mi jde samozřejmě až v první řadě, ale v Běchovicích jde o mnohem víc. O ten pocit, když se člověk přiblíží anonymnímu davu a začne rozeznávat první tváře. Tváře lidí, se kterými má společné zážitky, vzpomínky, nebo třeba i malá tajemství. Snad všichni známí se na mě usmívají. Můžu si domýšlivě představovat, že je to radost ze setkání, ale taky možná jen ten pocit, že jsou znovu po roce mezi svými a že zvládli proplout všechna úskalí předchozího roku.

Potkám se s Jitkou. Známe se už deset let. Ano, přesně před deseti lety jsme se společně báli, jak se naše děti na soustředění poperou s povodní. Od té doby se vídáme jen jednou za rok. Vždycky tady v Běchovicích v nejhustším chumlu před startovní kanceláří. Prohodíme pár vět a co nestihneme, můžeme si dopovědět zase za rok.

A Lenka? Letos neběží. Obrečela to, ale přednost mají jiné povinnosti. Jarka ještě před pár týdny zápolila s těžkou nemocí. Teď už je ale fit a připravená poprat se s tratí. Rozběhávám se po své obvyklé cestě a potkávám další známé. Pavel chce letos odčinit loňský kolaps, Libor běží poprvé, ale já vím, že jeho tempu už stačit nebudu. Na svůj zdejší osobák se dívám přes desetiletou propast. Už jsem se za tu dobu zhoršil o šest minut a další neradostné perspektivy jsou přede mnou.

Pozdravím se s Evou. Od té doby, co jsem ji neviděl, se z ní stala evropská šampionka, ale manžel se prý za její běhání pořád stydí. Komu není rady, tomu není pomoci. To před Lídou už se asi stydět nemusím, když nás spojuje vzpomínka na zoufalé hledání kadibudky před maratonským startem, že jo?

Ale pak už jdeme na věc. Co jdeme? Běžíme! Tak jsme se po roce dočkali. Teď se ještě ve zdraví dočkat cíle. Rozbíhám se volněji, ale brzy chytnu správný rytmus a pomaličku se sunu polem vpřed. Ne moc, jen kousek po kousku. Nejrychlejší chrti už jsou o pořádný kus vpředu. Ale ve mně je letos taková zvláštní jistota, kterou jsem předchozí roky neznal. Prostě vím, že doběhnu. Od toho pocitu mě neodradí ani lapálie na šestém kilometru, kdy levá noha odmítá držet správný rytmus a směr pohybu. Stačí mírně zvolnit a po pár minutách se vše vrátí k normálu.

V půlce Hrdlořezáku dobíhám Vaška. Že bych dnes získal jeho skalp? No to by byl sen. Prohodíme pár vět a já cítím, že Vašek zmobilizoval síly a drží se mě. Před vrcholem stoupání mě z jedné strany současně povzbuzuje Evžen se svojí plyšovou vránou a z druhé Jaromír. O pár desítek metrů dál v davu někdo další. Byla to Martina? Nebyla to Martina? Už není čas na zkoumání. Třeba se to časem dozvím.

Finiš se blíží, ale levá noha znovu odmítne poslušnost. Vašek mezitím našel svoji ztracenou rychlost, snadno mě předběhl a krok za krokem se vzdaluje. Dnes ho zase neporazím. Ale co na tom záleží, pořád běžím a finišuji, co mi noha dovolí. A pohled na časomíru zdaleka není tak tragický. Vždyť jsem se za poslední tři roky zhoršil jen asi o čtvrt minuty.

Tak a můžeme se zase rozeběhnout po světě. Máme tři sta šedesát čtyři dny volna, než nás to znovu přivábí do našeho běžeckého Sargasového moře.  

Jo a abych nezapomněl, pár obrázků z Běchovic jsem nafotil před během a po běhu.