Den, kdy jsem ztratil botu

Poslední cvičení. Pořád ten den byl v nedohlednu a najednou je tady. Na začátku školního roku jsme se dohodli, že zaučíme novou partu cvičitelů a v pololetí to zabalíme. Vlastní děti nám postupně odrostly. Únava, nejistota, ztráta motivace, to všechno nás postupně převálcovalo. Naštěstí se mezi rodiči našli noví adepti, kteří ponesou štafetu dál.

Dnes naposledy si zařádíme s dětmi ve staré sestavě a od příští hodiny už je povedou noví, neopotřebovaní a plní elánu. Je zvláštní, jak se ten poslední den blížil, jako by nás to znovu začalo bavit. Už teď vím, že se mi bude stýskat, i když nekončím úplně. Sem tam zaskočím, když bude potřeba náhradník, ale už budu jen jako host.

Tak rychle odeslat poslední mail a honem z práce, ať tu poslední hodinu nezmeškám. Časový odhad jako vždy trochu podstřelený a tak domů dorážím se zpožděním. Rychle převléknout, hodit boty do báglu a vyrazit. Normální chůzí už to nestihnu, rychlým klusem snad ano. Věci se mi při poklusu v batohu nějak divně melou. Že bych ho pořádně nezapnul? Blbost, těch pár minut cesty to vydrží.

Řidič dodávky přibrzdí a zatroubí. Že by někdo známý? Sveze mě? To se mi docela hodí. Ale ne, naprosto neznámá tvář. Asi mě nechce vzít, ale něco mi naznačuje a mává někam dozadu. Vůbec jeho gestům nerozumím. Stahuje okénko: "Pane, ztratil jste botu." Ohlédnu se a ... doopravdy. Uprostřed prázdného, jen sněhem lehce poprášeného chodníku, dobrých padesát metrů vzadu, trůní osamocená bota. Tuší, že už ji nebudu potřebovat? Děkuji svému dobrodinci a mažu nazpátek. Tentokrát dvojí kontrola, jestli jsou všechny zipy správně zapnuté. Zpoždění zase o chlup narostlo.

V duchu si po zbytek cesty přehrávám, jakého rozhovoru jsem byl právě ušetřen.
- Tady je jen jedna bota.
- Jo, jedna.
- Kde je ta druhá?
- Druhá?
- Jo, druhá bota!
- Ztratil jsem ji.
- Ztratil?
- Jo, ztratil.
- To mi řekni, jak někdo může ztratit botu. Je to možný?
- Taky jsem myslel, že není, ale je ...

Do šatny vpadnu minutu po začátku cvičení. "Žádný spěch," uklidňuje mě nový šéf Martin. "Dneska už to povedeme my s Láďou a vy se budete jen koukat." Bez protestů beru novou roli: "Tak jo, chceš půjčit píšťalku?" Proměním se v diváka, jen sem tam se zapojím do rozcvičky a občas lehce usměrním některé z dětí. Martin si vede výborně. Většinou se drží osvědčeného rozvržení hodiny, ale místy zařadil pár zajímavých novinek. A jak si dovede zjednat autoritu, to mu můžu jenom závidět. Ale co je hlavní, děti ho berou a jsou v pohodě.

Hodina končí a malí Sokolové se tryskem řítí do šatny. Žádný úraz, žádný brek. Jdu o poznání pomaleji za nimi a v duchu sčítám. Za ty roky v atletice a později na míčových hrách jsme to přežili v relativním zdraví. Párkrát krev z nosu, nějaká ta boule, jeden středně velký kyblík slziček, po kterých za hodinu nebylo ani stopy. Jen jedna zlomená záprstní kůstka a můj prsteníček, který půl roku nešel narovnat, když jsem jednou nešikovně dával záchranu Terezce při přeskoku.

V šatně vylovím z kapsy klíče od nářadí a podávám je Martinovi: "Budou v nejlepších rukou. Ale píšťalku mi vrať, ta je památeční." A zazvonil zvonec ... a cvičení je konec.

    

Zkouším se prokopat ven (8) - comeback

Učit se ve dvaceti, to je jako plnit velkou vanu malou naběračkou. Sem tam něco rozbryndáte, trocha se odpaří, něco uteče netěsnícím špuntem, ale hladina pozvolna po milimetrech stoupá. Učit se ve čtyřiapadesáti je prakticky stejné, jen místo vany máte rozeschlé necky a místo naběračky cedník. Ale i taková zdánlivě beznadějná činnost za sebou zanechá nějaké výsledky, provádíte-li ji dostatečně dlouho a intenzivně. A tak jsem pozvolna do hlavy vtloukal vzorce, příklady a poučky, které tam kdysi dávno už z velké většiny byly, jenomže s léty se jaksi vypařily.

Obava z toho, že budu zase pročítat inzeráty a psát odpovědi bez špetky naděje na úspěch, měla jednu obrovskou výhodu. Nikdo nade mnou nemusel stát a kontrolovat mě, jestli se doopravdy učím příslušnou látku, nebo jen relaxuji nad internetem. Ono se ne nadarmo říká, že nouze naučila Dalibora housti. Já jsem se sice na žádný hudební nástroj hrát nenaučil, ale musel jsem toho i tak zvládnout poměrně dost.

Postupem času jsem si do hlavy natloukl nejběžnější postupy výpočtů, které by mě mohly potkat u zkoušek, několikrát denně jsem si střihl cvičný test a pozvolna začaly přibývat i stránky s tématy k ústním zkouškám. Věděl jsem, že základ musím vstřebat ještě před přípravným kurzem, protože pak už bude čas jen na drobnosti a na vysvětlení nejasností.

Až teprve na kurzu jsem pochopil, jak obrovskou výhodu mám v porovnání s většinou ostatních frekventantů. Oni chodili do práce, řešili každodenní problémy, v hlavě nosili desítky běžných starostí. A já? Já měl jedinou starost, uspět.

V den zkoušek jsem byl tak klidný, až mě to samotného překvapilo. A test mi sedl až neskutečně. První hotový, první zkontrolovaný, první bez chyby. Polovina úkolu byla za mnou. V té druhé už jsem tak úplně klidný nezůstal, občas se mnou nervozita lehce zacloumala, ale ne natolik, abych zkoušejícímu nedokázal zodpovědět vše potřebné. A protože jsem do svých odpovědí nestihl propašovat příliš mnoho nesmyslů a nepopletl základní fyzikální zákony, po půlhodince zkoušející rezignoval. Jeho slova: "Ale nemyslete si, že tímhle už je z vás hotový revizní technik," mi v hlavě zní ještě teď.

A potom? Už jen samá pozitiva a sociální jistoty. Vytoužené místo jsem doopravdy dostal, z nezaměstnaného se po třech měsících a třech dnech opět stal zaměstnaný. A protože podpora v nezaměstnanosti se nevyplácí v souběhu s odstupným, brzy mi přišlo z úřadu práce potvrzení, že podporu jsem pobíral přesně tři dny. Co dál? Pokud možno si místo udržet, abych už nemusel psát žádný díl tohoto seriálu. Doufám, že teď můj blog už zase bude výhradně běžecký.