středa 30. dubna 2014

Všichni na Petřín? Ne, všichni ne.

Tradiční Běh na Petřín se zrádně přesunul z října na konec dubna, takže nám, kteří se v kalendáři orientujeme podle závodů, se mohlo zdát, že čas zase nějak podivně zrychlil. Ale není to prý poslední změna. Napřesrok si sem zaběhneme v neděli, takže mnohým odpadne tradiční stres, jestli se podaří včas přesunout z práce na start.  

A jaký je tedy jarní Petřín? Ten včerejší byl drsný jako vždy. Člověk se zakyselí už při prvním stoupáku pár set metrů po startu a pak jen doufá, že přežije. Vůbec nechápu, jak to ti nejlepší borci zvládají v neuvěřitelných časech hluboko pod patnáct minut. Já jsem se na vršek dokulil za jedenadvacet a byl jsem rád, že jsem rád. Že nemám na ty nejlepší, to mě ostatně ani moc nepřekvapilo. Spíš bylo na pováženou, jak snadno mi zmizeli ti, se kterými jsem v dávné minulosti držíval krok.

Prvních pár stovek metrů jsem se zkoušel udržet Pepy, ale marně. Odklusal někam dopředu s lehkostí, která mi úplně sebrala zbytek sebevědomí. Pak jsem se chvíli přetahoval o pozici s Milošem. Jednou jsem ho předběhl a doufal, že ho setřesu, ale chytil se mě a vrátil mi to. Pak jsem to zkusil ještě jednou, ale dopadlo to úplně stejně, jen s tím rozdílem, že pak mi raději utekl, aby mě nadobro přešly předbíhací choutky. Poslední, na koho jsem si ještě brousil zuby, byl Tonda. Podařilo se mi od něj kousek poodskočit a má mysl, zatemněná kyslíkovým dluhem, se domnívala, že mám dostatečný náskok. 

Před vběhnutím na rozhlednu jsem se ohlížel a měl pocit, že už mě nemůže dostat. Možná i s tím vědomím jsem do schodů začal opatrně. Přece jen jsem si chtěl zachovat nějaké končetiny, použitelné i k transportu dolů. Ale na tom točitém schodišti jednak člověk nemá přehled, jak se na něj kdo dotahuje a druhak úplně ztratí orientaci, jak daleko je do cíle. A tak najednou kde se vzal tu se vzal, mě Tonda předbíhá. Sice jsem se za něj ještě pokusil zavěsit, ale věděl jsem, že už nemám síly, abych mu to vrátil. Na schodišti jsem se sice ještě prodral přes tři závodníky, ale byli to samí čtyřicátníci, takže pro mě z hlediska výsledku naprosto nezajímaví ... no ale pak už jsem konečně byl nahoře. Pocit, že každou chvíli musím vyplivnout plíce, se změnil na pocit úlevy, že nikam výš už nemusím, protože to nikam dál nevede.

Jindy to nedělám, ale tentokrát jsem s sebou i při závodě vláčel foťák. Za normálních okolností je to hloupost, ale tentokrát to byla dokonce obrhloupost, protože nahoře jsem zjistil, že baterka už je na pokraji vybití, takže jsem jen stihl zdokumentovat pár svých nejbližších soupeřů a šlus, konec focení.


Pak návrat na rozklepaných končetinách dolů po schodech. Je zajímavé, že to schodiště dolů je výrazně kratší, proč nás nahoru nenechali běžet po něm? Dole jsme s ostatními ještě zvládli zafandit kategorii žen a mužů od šedesátky do stovky. Ne, samozřejmě přeháním, nikdo přes devadesát neběžel, možná ani přes osmdesát. Ale raději se nebudu koukat do výsledků, kolik mě tentokrát porazilo sedmdesátníků.

Sěběh dolů z Petřína, to bylo příjemné a užitečné odplavení únavy z lýtek, která v mém případě dostala zabrat nejvíc. Pak dole tombola (zase mě nevytáhli) a pak jedno nádherně vychlazené pivo v nejbližší zahrádce. Jo, to zakončení se vyvedlo nejlíp :-)




pátek 11. dubna 2014

Nakoukl jsem do budoucnosti?

Věštci, prognostici a někteří spisovatelé nám líčí, jaký svět nás čeká v budoucnosti. Vše bude jasné, nalajnované, lidé hezky ukáznění. A když někdo vybočí z řady, hezky ho srovnáme, ať nám tady nedělá paseku. No a nebo ho srovnáme preventivně ještě o fous dřív, než ho něco takového vůbec napadne. Když někdo bude zlobit v hospodě, dostane zákaz a basta. A navlékneme to raději tak, aby ani neupadl v pokušení. Tak nějak jsem si připadal v posledních týdnech. Jedna poměrně vydařená návštěva hospody a pak? Šlus. Možná jsem se křivě podíval na vrchního nebo nedopil půllitr? Kdo ví. Zákaz byl tady.

Začalo to úplně nevinně. Pozvánka od jedné mé oblíbené party. Účast nás potvrdilo dost, ale dopoledne se v mailu začali objevovat první odpadlíci. Odpoledne další. Zbabělci. No nevadí, ještě nás zbylo dost. Raději už přestávám číst další omluvenky, které mi dorazí na mail těsně před odchodem. Jedu skoro přesně, budu mezi prvními. Aha, zdá se, že jsem úplně první. Kam oko dohlédne, nikde žádná známá tvář. Raději se zeptám u baru.

"Nikoho takového tu nemáme," zní jasná, stručná, ale nepříliš povzbudivá odpověď, když hodím do placu příjmení, na které má znít rezervace. Aha, začnu sypat z rukávu další jména. "NE, NE, taky NE." Dochází mi paměť, inspirace a zásoba jmen. Číšník se mi snaží pomoci, ale na jeho jména zase říkám NE já. "Jdu si zavolat," hlásím rezignovaně, když už jsme vzájemně vyčerpali všechny možnosti. Oko mi v telefonu padne na neotevřený mail. "Omluvilo se Vás moc. Akci rušíme ... "

Zklamaně opouštím bojiště a ani si nedám jedno od cesty. Ale co, vždyť ve čtvrtek je další pěkná akce s jinou partou. Ve středu dotaz: "Pročpak jsi nepřišel do hospody?" Do jaké hospody? Ta je přece ve čtvrtek, ne? Ale kdepak, v úterý čtvrtého. Píšu si další minusový bodík, ale to ještě netuším, že série není u konce.

Na neděli chystáme dlouhý běh. Takový lehký výklus na zkoušku před půlmaratonem. Když vyběhneme, lehce doladíme trasu. Ty chceš skončit tady na křižovatce? V takové pustině? Nebude lepší, když to támhle trochu natáhneme a tady uděláme malou smyčku, abychom těch jedenadvacet kilometrů měli u naší oblíbené občerstvovací stanice? Geniální myšlenka. Proč mě to taky hned nenapadlo? Hned se nám kluše tak nějak volněji a lehčeji, když před sebou máme jasnou metu. Co nějaká přiblblá křižovatka. Výčep, to je ten správný cíl!

Stačilo nastavit jednu odbočku navíc, kousek cesty se vrátit a je to tady! Dvacet jedna a kousek. Teď hurá na pivo. Beru za kliku, ale místní výčepní už se asi dozvěděl o mém zákazu. Zavřeno. Co zavřeno? Zamčeno, zataženo, tma, žádné pivo.

O další hospodě, tentokrát jiné party, která už mě odepsala jako beznadějný případ, jsem se dozvěděl druhý den ráno z fotografií. Povedená akce, alespoň podle obrázků. Sakra, mám ten zákaz už napořád?

Teprve v sobotu se mé prokletí zlomilo. Asi jsem někomu vypadl z databáze, protože dveře byly normálně odemčené, uvnitř hosté, dokonce i ten správný stůl, pivo teklo ... tady zpátky v přítomnosti je stejně nejlíp. Jestli jsem to doopravdy zlomil, se teprve uvidí, ale vypadá to nadějně. Tady chci zůstat. Do žádné budoucnosti už radši nakukovat nebudu.

čtvrtek 10. dubna 2014

Na lovu Marťanů

Není tu někde kadibudka?
Přijít na půlmaraton s předstihem, vybalit foťák a zachytit tu zvláštní atmosféru ticha před bouří, to už vyžaduje skutečného fotografa. Já, fotografický ignorant, který vám bez mrknutí oka nechá trčet z hlavy kandelábr, mám jasno. Žádný objevný záběr nastartovaných kadibudek nebo beznadějně prázdného startovního koridoru nevymyslím. Já potřebuju mít před objektivem lidi. Nadšené, někdy třeba unavené, zpocené, ale hlavně plné emocí.
Promiň mi ten kandelábr
Když začnou přicházet první natěšení běžci, je to rázem veselejší a sem tam se mi podaří někoho známého ulovit. Ale ty správně naladěné borce je vidět až na trati a za cílem. Jenomže tahat se s těžkým foťákem na trať nehodlám, tak co s tím?

Vymyslel jsem to poměrně jednoduše. Jakmile dorazím do cíle a projdu všechny povinné úkony, vezmu foťák a půjdu lovit doběhnuvší borce a borkyně.

Už přistáli
Vymyšleno dobře, teď už jen zbývalo dostat se do cíle. Touha po jedinečných záběrech mě popostrkovala vpřed, takže jsem až do šestnáctého kilometru nevěděl, co je krize. A zrovna, když se mi už nohy začaly trošičku zaplétat do vánočky, měl jsem štěstí. Odkudsi ze zadních pozic přiběhla Helena. Když viděla, jak zoufale šlapu vodu, povzbudivě mě poplácala po zadku a já jsem na ten doping doklusal zbylých pět kilometrů. Díky Heleno, škoda žes trochu nepřitlačila. Potřeboval jsem stáhnout čas ještě o 40 vteřin.

Pak už cíl, rychle odevzdat čip, převzít medaili, vypít něco tekutého, zakousnout banán a už jsem mazal do úschovny. Ten současný systém je vážně úžasný. Žádná fronta, výdej báglu trval asi třicet vteřin včetně bezplatného úsměvu jako bonusu. Pak už jen na sebe naházet suché spodky i svršky a vyrazit přímo proti davu. Tak trochu mi to přišlo jak těsně po přistání velké kosmické lodi Marťanů. Oni tam u sebe mají málo sluníčka, takže na zemi se každý musí zabalit do stříbřité fólie. Ale pak jsem se rozkoukal a zjistil, že to nejsou Marťani, ale docela normální pozemšťani, jen trochu švihlí běžeckou úchylkou.

Postupoval jsem dál proti proudu a brodil se tou zvláštní směsí potu, rozlitého ionťáku a vyplavených endorfinů. A když jsem uviděl známý obličej, zamířil jsem a nemilosrdně zmáčkl spoušť...

Nebojte se, nikoho si nevycpu a nevystavím nad krb, ale na rajčeti má sbírka pravděpodobně skončí.

http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/Pulmaraton_Praha_-_5.4.2014/


Hanka
Alena s Hanou

Pavla

Kavalíři nevymřou ... 

Byl tu i ten pán s fialovým ptákem ... 

Jirka

Honza s Annou

Lucka

Vláďa

Jana

Alan

Tomáš

Katka

Ivana

Zdeněk a Iva