Čerčanský předkrm

Opravdová běžecká sezóna pro mě letos začne až v Pečkách. Ale Čerčany, to je taková předjarní ochutnávka, které není možné odolat. Člověk může trénovat jako blázen, ale teprve na trati se ukáže, jestli všechno snažení mělo nějaký výsledek. Dopravu jsme si domluvili s předstihem. Auto se naplnilo snadno. Z toho, že jsem ze soupeřů musel odškrtnout zraněného Vaška, jsem vůbec neměl radost. Radši bych ho porazil zdravého na trati.

Čekali jsme, že se do Čerčan sejde velká konkurence. Ale ten dav, který se rojil před školou, byl nade všechna očekávání. Neuvěřitelné. To už není běžecký boom, ale běžecká exploze. Za chvilku se ale vše vyjasnilo. Výbuch se nekonal. Nebyli to běhuchtiví závodníci, ale školní dítka, která právě odjížděla na hory.

I tak se nás natěšených na první letošní závody sešlo dost a dost. Zahlédl jsem startovní číslo vysoko nad sto padesát. Tuším, že až se někde objeví výsledky, můžeme počítat s novým účastnickým rekordem. Co mě moc nepotěšilo, byla startovní listina padesátníků. Našlapaná k prasknutí. Já nevím, proč mezi nás padesátníky každým rokem cpou mladší a mladší kluky. S Ivou a Martinem jsme se rozhodli pro důkladné rozběhání. Tvrdil jsem jim, že jen to je cesta k úspěchu. Tak trochu jsem přitom zatajil, že mi v únoru chybí naběhat nějaké kilometry do dvoustovky.

A tak jsme se doopravdy rozběhali důkladně. Zvlášť, když jsme trošinku pozapomněli na hodinky a do šaten dorazili v okamžiku, kdy pořadatelé vyháněli poslední opozdilce směrem ke startu. A nám ještě zbývala cesta na záchod, svléknutí přebytečných vrstev a další nezbytné technické přípravy. Z poklidného klusu ke startu tedy zase byl sprint. Ale i to je docela dobrý způsob, jak se rozpohybovat, když jsme nakonec uspořili dobré čtyři minuty na vydýchání.

Chumel na startu byl obrovský. Ještě že první kilometr vede po široké panelové silnici. Pole se postupně roztáhlo a když jsme vbíhali do terénu, už nehrozila žádná tlačenice. Cestou kolem hřbitova jsem si uvědomil, že sil mám pořád ještě dost. A tak jsem si řekl: "Ne, tady dneska ještě nezůstanu." Digi s foťákem tentokrát nečíhal hned za zatáčkou, ale o kus výš v lese. Naštěstí jsem ho zpozoroval včas a tak jsem stačil nejen utřít nudli, ale na těch pár kritických vteřin i narovnat hlavu. Nebo ne? To zjistím teprve až Digi vystaví fotky.

Na trati tentokrát nebylo třicet centimetrů sněhu jako předloni a dokonce ani deset centimetrů bahna jako loni. Zkrátka ideální podmínky. A z čeho jsem měl radost? Asi jsem letos zatím potrénoval docela dobře, protože jsem získal pár cenných skalpů. A co víc, splnil jsem si první cíl pro letošní sezónu, tedy běžet celou cestu a nepřejít do chůze. Na Chlumu to není vůbec snadné, protože poslední stovka metrů je docela drsná. Z času v cíli jsem měl doopravdy radost. Sice nevím, jestli mi dnešní výkon přinese nějaké body, ale popral jsem se o ně.

Pak trocha vydýchání a poklus nazpátek, než člověkem začne lomcovat zima. V Čerčanech pak trocha obligátního bloudění. Vždycky když doběhneme do města, po roce zapomenu, která je správná cesta a naprosto neomylně zavolím špatně. Ale rozdíl nebyl nijak hrozný. Nakonec možná těch pár desítek metrů rozhodlo o tom, že se mi únorovou dvoustovku o chlup podařilo splnit.

A zlatý hřeb nakonec? Podařilo se mi vyhrát. Samozřejmě nikoli na trati, ale v tombole. A to ne ledajakou cenu. Kilo brambor z pořadatelské zahrádky. Doma následovala nečekaná pochvala: "Konečně jsi po patnácti letech přinesl ze závodů domů něco užitečného."

____________________________________________________________

Dovětek: Účastnický rekord nakonec nepadl, ale 173 běžců a běžkyň je druhý nejvyšší počet historie závodu.

Fotky od Digiho jsou k prohlédnutí zde.

Výsledky závodu
 

Poněkud padací víkend

Uplynulý víkend byl pro mě poněkud padací. Už si ani nevzpomenu, kdy jsem upadl naposledy. Je to půl roku? Rok? A teď? Dva pády ve třech dnech. Páteční pád už jsem na blogu vylíčil.

Než se dostanu ke svému druhému pádu, zabrousím na tenký led historie architektury. Kdyby pan architekt Hubáček po rozhledně na Ještědu už nikdy nepostavil nic jiného, stejně zůstane nesmrtelný. Já ale nejčastěji mívám na očích jiné jeho dílo, jen o pár let mladší. Vodárenskou vyrovnávací věž na Dívčích hradech, nepřehlédnutelnou dominantu kopců nad Zlíchovem.

Když pan architekt věž navrhoval, možná netušil, jaký les antén na ní jednou vyraší. Loni se parta kolem Michala, Kláry a Honzy rozhodla zavzpomínat si na pana Hubáčka společným proběhnutím. Byla ohromná náhoda, že ve stejnou chvíli, kdy se Hubáčkovci chystali na trať,  jsme s naší běžeckou partičkou pobíhali kolem. Když letos v lednu Libor nabídl, jestli se nechceme přidat, ani jsem moc neváhal. Jo, to si určitě chci zkusit.

Šlo o soukromou akci pro pár kamarádů, ale organizaci by jí mohl závidět leckterý větší závod. O co lépe byli připraveni pořadatelé, o to hůře jsem se vybavil já. Podcenil jsem snad úplně všechno, co se podcenit dalo. U věže se obvykle otáčím při svých pomalých nedělních dlouhých bězích. Když k ní doběhnu, mívám v nohách zhruba jedenáct kilometrů. Usoudil jsem, že jedenáct kilometrů před dvacítkou není úplně ideální rozklus a našel si z domova co nejkratší trať. I ta ale měřila něco přes šest, navíc z velké části do prudkého kopce.

Věci na převlečení a další nezbytné propriety jsem naládoval do báglu, který je vhodný na všechno možné, jen ne na běh. Ať jsem poutahoval kšíry jak se dalo, pořád mi nezvyklý náklad na zádech poskakoval, rachtal, cinkaly uzávěry zipů. Zkrátka odstrašující příklad, jak by asi člověk neměl běhat vybavený.  

Na místo jsem dorazil s velikým předstihem, ale bohužel docela zplavený. Bez pohybu jsem začal poměrně rychle prochladat. Hodil jsem tedy na sebe novou suchou vrstvu a v rezervě mi zbyla už jen jedna poslední, kterou jsem šetřil na doběhnutí. A další velký kiks? Obutí. Pobíhám v těchto končinách poměrně často. V době plískanic a bláta se většinou držím asfaltu. Do terénu obvykle lezu, když nehrozí moc velké bahno. A tak jsem z nějakého neznámého důvodu dospěl k tomu, že mé bílé silniční boty jsou to pravé. Celou cestu jsem si pak nadával, že Xtalony s pořádnými špunty do terénu zůstaly doma.

Když už jsem měl před sebou relativně dlouhou trasu, řekl jsem si, že je vhodný čas vyzkoušet nový preparát proti křečím. Ne, že bych snad počítal s tím, že křeče přijdou už na dvacítce, ale spíš jen tak prubnout, co novince řekne žaludek. Neřekl nic, tak to snad bude dobré. Přinejmenším to nebude horší než doposud. Po cestě byly tři občerstvovačky, takže s sebou nebylo nutné nic tahat, ale já jsem si přece jen do pouzdra na břiše hodil k telefonu jeden gel a sáček s těmi testovacími kapslemi. 

A vyrazilo se. Zpočátku terén nevypadal nijak hrozně a boty byly bez problému. Pole se roztáhlo, přede mnou i za mnou se ustálila sestava a vše šlapalo jak na drátku. Na necelém pátém kilometru, v místech kde to docela dobře znám, jsem zřejmě brnkl o nějaký kořen a nádherně jsem se rozplácl jak žába, samozřejmě pěkně do bahna. Moc se mi tam nechtělo povalovat, tak jsem vstal a ztráty kontroloval až za běhu. Kromě nového hnědého maskování jsem ale nepozoroval žádné větší následky. Na mobil jsem spadl naplocho, takže přežil on i já. Ovšem pro stárnoucí kostru je podobný pád vždycky nepříjemný. Kosti jako by se v těle zpřeházely a nezaskočily nazpátek úplně správně. Nejhorší to bývá druhý den, když se všechno hezky rozleží. Pak si člověk připadá, jako kdyby skládal sto metráků uhlí (ano, přesně teď mám ten pocit). 

Když jsme doběhli na první občerstvovačku, řekl jsem si, že je čas vyzkoušet protikřečové kapsle, abych je rovnou mohl zapít. Jenomže promrzlé a zabahněné prsty moc neposlouchaly a mně zabralo dobrou minutu, než jsem je vydoloval ze sáčku. Mezitím k občerstvovačce doběhla Lenka. Docela mě zaskočila, protože jsem byl přesvědčený, že musí být někde kdovíjak vzadu. Vyběhl jsem s mírným náskokem, ale od té chvíle se mi krok za krokem přibližovala. 

Následovala bahnitá pasáž, kde jsem si připadal jak na klouzačce. Zvlášť v místech, kde se běželo šikmým svahem, jsem správný směr udržoval jen občas. Výhoda lehkých silničních bot byla v tu chvíli dost problematická, když na každé jsem vláčel poctivou půlkilovku bláta. Lenka mě dotáhla, chvíli jsme běželi spolu, ale brzy jsem cítil, že ji zdržuju, že má dnes na víc. A pak už jsem jen smutně koukal, jak se vzdaluje :-) V cíli mi nadělila víc než dvě minuty.  

Bylo docela zvláštní že jsme běželi místy, která docela dobře znám, ale často jsme se vynořili někde z nezvyklého směru, kde jsem se nemohl zorientovat. Nebo za to mohl mírně zatemněný mozek? Ale značení bylo výborné, takže žádný problém. Do cíle jsem se dohrabal v čase, který bych si při normálním půlmaratonu za rámeček nedal, ale vzhledem k podmínkám jsem byl spokojený. 

Vyžahnul jsem nějaký studený nápoj, pak ještě teplý čaj, převlékl se do suchého. Teprve když mi nějak nešel stáhnout rukáv, zjistil jsem naražený loket. Ale na to se neumírá. Potom, čaj nečaj, začala se mnou lomcovat ukrutná zima. Sice byla v plánu hospoda, ale když doběhla Lucka a nabídla mi odvoz, vidina horké sprchy za deset minut zvítězila nad vidinou horké polévky hned a dalších šesti kilometrů cesty domů.

Ve výsledcích jsem se objevil ve druhé polovině pole. Docela dobrý, za mnou ještě spousta lidí. Co mě moc nepotěšilo, že jsem zřejmě byl úplně nejstarší účastník. Myslel jsem, že na takovou metu mám ještě dvacet let čas.

Už se těším, až to na cestě k věži zase bude vypadat nějak takhle:

Přelet nad odpadkovým košem

Pátek třináctého byl ke mně až do večera vcelku milosrdný. Žádný karambol ani doma, ani v práci. Teprve večer při pravidelném běhu si mě vychutnal. Sešli jsme se včas, vyběhli, čelovka rozsvícená jen v potkávacím režimu, nohy kmitaly, zkrátka všechno v naprostém pořádku. Sotva jsme doběhli na okraj lesa, ozvala se mi esemeska. Že by nějaký opozdilec, který zmeškal start? V tu chvíli to nešlo ignorovat.

Vylovil jsem mobil z klokaní kapsy na břiše. "Nečekejte na mě, doženu vás." Ne, nebyl to žádný opozdilý běžec. Jen Milan píše, že jsem zapomněl autorizovat platby. Raději mu odpovím, snad se moc nezdržím. Abych nenabral velkou ztrátu, přecházím do poklusu. Nadatluju tři nejnutnější slova a poběžím. Displej trochu oslňuje, ale co na tom, vždyť tady už jsem běžel tisíckrát. Znám tady každý kámen, každý odpadkový ko ... "bum!" Rána jako z děla. Neznámá síla mě zvedla do vzduchu, roztočila mě do salta a pak mě gravitace poslala k zemi.

Na vteřinu nevím, kde jsem, proč tu jsem, ale pořád si pamatuji, kdo jsem. V tomto okamžiku bezpochyby největší blbec v celém lese. Potmě zkoumám situaci a snažím se zrekonstruovat předchozí momenty. Při psaní jsem se vychýlil z kurzu, plnou silou narazil do odpadkového koše, ve vzduchu se otočil o tři sta šedesát stupňů a dopadl do křoví za košem. Nebudu vyjmenovávat, do čeho všeho jsem se bouchl, ale jedna hlavní bolest pomohla zapomenout na holeň a prsty na ruce. Z křoví na mě něco zářilo. Aha, telefon. A žije!

Vymotal jsem se ze křoví, zkontroloval končetiny a začal lovit telefon. Ještě že zůstal rozsvícený. Odeslání esemesky už se mi nezdá tak důležité. Teď jen rychle dohnat ostatní. On rychlý běh je na utlumení některých bolestí nejlepší.

Celá běžecká banda čeká za druhou zatáčkou. Díky že jste počkali, ale škoda, že ne o dvě zatáčky dřív. Nic podobného už asi neuvidíte a já vám to znovu předvádět nebudu."  Po zbytek cesty bude o čem vyprávět.

Až najdu míč na trudnomyslnost

Trudnomyslnost. Mám ji jenom já a sem tam pár dalších cvoků? Má ji každý druhý? Mají ji občas všichni? Pocit, že je všechno špatně? Nic se nedaří, všechno se drolí mezi prsty? Že na co sáhnu, to pokazím? Že se na nic nesoustředím? Že mi přijde, jako by se ke mně odvrácenou stranou otočil nejen měsíc, ale i všechny planety sluneční soustavy? O slunci ani nemluvím. To se pro jistotu schovalo úplně. Když vykoukne, stejně nehřeje. A zeměkoule, ta mi pod nohy schválně posílá tu zmrzlou půlku.

Sakra co je to? Krize středního věku už je přece dávno za mnou. Nebo ne? Že by po ní ještě existovala krize pokročilého věku? Proč se o ní nikde nepíše? A jak dlouho to bude trvat? Pomine to za pár týdnů, nebo se budu takhle mizerně cítit už napořád? No potěš koště.

Někde jsem kdysi četl knížecí rady: "Krize je tu od toho, aby vás posílila." Že bych se cítil nějak silnější? No moc tedy ne. Jako moucha, co dostala za letu plácačkou. Teď se plazí někde v temném koutě, marně si snaží narovnat křídla a čeká, jestli náhodou nepřiletí druhá rána.

A další rady: "Vezměte si to pozitivní." Pozitivní? A co jako? Co je pozitivního na tom, že mi nějak není do smíchu, když se ostatní popadají za břicho. Že se večer dlouho do noci převaluju na posteli jak ventilátor a ráno se brzy budím, abych mohl v převalování pokračovat. V hlavě začne šrotovat ten nezastavitelný kolotoč, co je špatně, co ještě hůř, co jsem měl udělat a neudělal a co jsem neměl a udělal. Já, vyhlášený žrout ztrácím zájem o jídlo a žaludek je na vodě.

A další rada: "Otočte to a z minusu udělejte plus." Kdo mohl tuhle radu vymyslet? Když jsem posledně prohodil plus a minus, málem jsem topičovi v Kujbyševě vyrazil z ruky lopatu (pro nepoučené, Kujbyševo byla za mého mládí proslulá elektrárna). Trudnomyslnost mnou cloumá. Na severním pólu měli na trudnomyslnost míč. No a co mám já? Nic. Nic? Jak nic? Vždyť já můžu běhat!!!

A co třeba tu radu s plusem a minusem začít brát vážně? Neříkal jsem, že s tou svou nadváhou už nikdy nic kloudného nezaběhnu? Nechtěl jsem shodit tu pneumatiku kolem pasu? Nechtěl jsem zažít ještě aspoň jednu sezónu odběhanou naplno, než se tělo definitivně rozpadne? Ještě jeden maraton, kdy v cíli budu spokojený a nebudu se červenat nad výsledkem? Moc dalších sezón ve stavu relativního zdraví už přijít nemusí. Není to ta pravá šance? Třeba poslední šance?

Tak jo, plus bude minus a minus bude plus. Jen ať to nechutenství ještě chvíli vydrží. Nedělám si iluze, že kila půjdou dolů fofrem. Staré tělo funguje nechutně úsporně. Ale když si přidám nějaký ten trénink navrch, unavený budu usínat líp. A usilovný běh aspoň na chvíli vyčistí hlavu.

A tak jo, zkouším to už pár dnů. Žaludek zůstává na vodě. Já ke svému běhu třikrát týdně přidal každodenní hodinku rotopedu. Váha lítá nahoru a dolů, ale trend je jasný. Klesá. Pomalu, ale klesá. Až se trochu prodlouží dny, vykašlu se na ranní převalování a prostě vstanu a vyběhnu. Sice budu v práci jak mátoha, ale to jsem stejně, takže nenastane žádná podstatná změna. Sice nevím, jak budou reagovat mé staré šlachy a klouby, ale to už je riziko podnikání.

Takže buď si s tím tělo nějak poradí, shodím kila, naberu fyzičku a vrátím se k trochu slušným výkonům. Třeba se občas na výsledkové listině odpoutám s předposlední stránky. Možná to bude ta radost, která mi právě schází. A nebo? Nebo někde něco křupne. Budu muset přestat s pohybem nadobro, ztloustnu jako bečka a budu z toho ještě mrzutější, než jsem dnes. Může to ale být o moc horší? Asi ne. Takže není o čem pochybovat, jdu do toho. Trudnomyslnosti, časem tě zničím. Nebo ty mě? Uvidíme.

Zranění se rodí z blbosti

Nevím jak to máte nastavené vy, ale u mě platí beze zbytku, že naprostá většina zranění má jednu a tutéž příčinu. Moji vlastní blbost. A přivodit si zranění doslova pár hodin předtím, než máte odjet na dovolenou? To už je skoro na metál za superblbost. Jen proto, že dnešní doba si žádá politicky korektní výrazivo, trochu ten svůj výrok zmírním a řeknu, že sobotní ranní trénink tehdy nebyl úplně nejlepší nápad.

Placatili jsme se s Ivčou po té dnes již zpola zastavěné louce. Ano, přesně tam, kde teď stojí ten žlutý bagr. Zrovna vyklusáváme po jedné zběsile rychlé dvoustovce, když odněkud přiběhl docela nenápadný psík s dlouhýma ušima. Nebyl agresivní, jenom ukrutně zvědavý, co to ti hloupí dvojnožci vyvádějí. Jeho pán se teprve vynořil na horizontu, takže pes využil volnou chvilku k prohlídce mé boty. Stoupl si šikovně přesně na místo, kam jsem se chystal došlápnout.

Nechtěl jsem mít na svědomí psí život, a tak jsem na poslední chvíli stočil nohu stranou. Neomylně jsem v trávníku našel jedinou díru široko daleko. Do ní mi přesně zapadla šička nohy. Ivě prý dodnes v uších zní to křupnutí. Mně ne. Cestou k zemi to byl takový fofr, že jsem neslyšel vůbec nic. Bolest, která na chvilku projela celým tělem, se po chvíli ležení poslušně vrátila do kotníku. A já? Jen tak jsem se povaloval po zemi, zhluboka dýchal a přemýšlel, jaké to bude, až se pokusím vstát.

Pes i s páníčkem zmizeli neuvěřitelným fofrem, ale Ivča mě ve štychu nenechala. S její pomocí jsem se dobelhal k domovu, zdolal dvě patra schodů a ženě oznámil, že před cestou do Krkonoš bych si hrozně rád udělal ještě jeden malý výlet do Motolské nemocnice.

Nasoukat se do auta nebyl problém, šlapat na plyn a brzdu jsem také zvládl, takže ve špitále jsme byli brzy a bez větších komplikací. Na příjmu mě nasměrovali k patřičnému oddělení a pak už následoval klasický kolotoč čekárna, rentgen, čekárna, vyšetřovna, čekárna ... pak to bohužel pokračovalo sádrovnou. Namotali mi krásnou, bílou, baňatou, nechodící, končící těsně pod kolenem. K ní jako prémii přihodili dvě nové francouzské hole s hráškově zelenými držátky a odrazkami. Nádavkem ještě doporučení, abych se v žádném případě nepokoušel na tu nohu stoupat, dokud nedostanu kramflek. A kdy že dostanu kramflek? Přijeďte za týden.

Ono se to hezky řekne PŘIJEĎTE, ale to bych nejdříve musel odjet. Mému úmyslu nasednout za volant se pan doktor od srdce zasmál. Představa, že budu platit parkovné v Motole za šest týdnů, mě nijak nenadchla. V tu chvíli mě napadlo: "A co rychlé želvy?" V té době to byla horká novinka. "Pijete? Odvezeme Vás i Váš vůz". A tak jsem se do dějin té firmy zapsal jako jejich první střízlivý klient.

Z dovolené v Krkonoších ten rok nic nebylo. Místo toho jsem se povaloval doma a učil se takové složitosti, jako třeba s nechodící sádrou donést hrneček čaje z kuchyně do obýváku. První dny byly docela zajímavé, ale když mi pak přisádrovali vytoužený kramflek a já si konečně mohl stoupnout na obě nohy, bylo už skoro vyhráno. O pár týdnů později mě okolnosti donutily se sádrou absolvovat atletické soustředění. Dodnes na ně vzpomínám jako na jedno z nejpovedenějších.

Se sádrou jsem se sžil natolik, že když mi ji sundali, byl jsem najednou úplně ztracený. Ta divná fajfka na konci nohy si jen tak volně plandala a trvalo dost dlouho, než jsem ji přinutil k poslušnosti. Časem se noha zahojila a vrátila se do téměř původního stavu. Jen můj běh je od té doby trošinku asymetrický. Ovšem kdo by si toho všiml u člověka, který obvykle běhá s hlavou málem položenou na rameni. A dovolená v Krkonoších? Byla o rok později. Trénink před odjezdem jsem tehdy vynechal.

Žlutý bagr

K louce nad srázem to mám necelých pět minut volným klusem. Vede tudy rozježděná cesta k zahrádkářské kolonii. Kdysi dávno, zřejmě když se cesta hodně rozbahnila, někdo vedle vyšlapal novou pěšinu. Ta se vinula na dohled té původní a na konci se do ní zase poslušně vrátila. Vznikla tak krásná smyčka, na které se báječně běhaly úseky. Dvě stě padesát metrů širokou cestou tam, dvě stě padesát pěšinou zpátky. A když už se člověk nabažil pobíhání sem a tam, mohl na vzdálenějším konci pokračovat dolů do údolí nebo se na tom bližším vrátit domů. Několik let to tak krásně fungovalo.

Na tohle místo mám spoustu krásných a jednu ošklivou vzpomínku. Začnu těmi krásnými. Když jsem se kdysi dokázal vykopat k běhu brzy ráno a běžel po louce správným směrem, býval tu nezapomenutelný východ slunce. Nikdy jsem si ho nestihl vyfotografovat. V létě, když vyrostla vysoká tráva, lidé ji nestihli pořádně vyšlapat. Pak to býval docela zajímavý překážkový běh. A ten pocit, když doběhnete poslední úsek a víte, že následuje už jen pomalý klus domů, to taky nebylo špatné. Před necelými deseti lety jsem si tu přivodil doposud nejtěžší běžecký úraz, ale to si nechám třeba na příště.

Později, zřejmě tím jak ubylo bahna, paralelní pěšina ztratila na významu, pomaličku začala zarůstat, až se úplně ztratila. Já se svými pár proběhnutími týdně jsem ji nespasil. Ale pořád zůstávala hlavní cesta, na které by se úseků chtivý běžec vydováděl až do úplného vyčerpání. A tak to vydrželo až do neděle. Tentokrát mě v polovině louky zastavila ohrada. Důkladně postavená až do samého kraje, aby snad nějakého naivu nenapadlo, že ji obejde. Konec, tady už si úseky nezaběhám.

Zvědavost mi nedala, abych se nerozhlédl. Docela solidní jáma, naznačující, že to nebudou žádné malé pastoušky, ale pořádná stavba. A u jámy, přesně na místě, kde jsem kdysi skučel bolestí, stojí zaparkovaný krásný žlutý bagr. Asi tu vyrostou nové byty a při troše štěstí do nich developer časem sežene i nějaké obyvatele, jako se mu to možná podaří u ostatních krabic, které už stojí po okolí. Jedno mají jisté. Ve stejném místě jako já už se nikdo z nich nepřerazí. A když přerazí, už to nebude v žádné divočině, ale hezky v pohodlí obýváku, nebo co v tom místě zrovna vyroste.

A tak jsem si trošinku poupravil trasu a běžel dál. Když jsem doběhl na kopec nad Zlíchovem, byla mi nějaká zatarasená louka šuma fuk. Tenhle výhled hned tak nikdo nezastaví. Nebo ano? Pár metrů odtud jsem zahlédl podezřelý dřevěný kolík s křiklavě červenou čepičkou ...