pondělí 2. února 2015

Žlutý bagr

K louce nad srázem to mám necelých pět minut volným klusem. Vede tudy rozježděná cesta k zahrádkářské kolonii. Kdysi dávno, zřejmě když se cesta hodně rozbahnila, někdo vedle vyšlapal novou pěšinu. Ta se vinula na dohled té původní a na konci se do ní zase poslušně vrátila. Vznikla tak krásná smyčka, na které se báječně běhaly úseky. Dvě stě padesát metrů širokou cestou tam, dvě stě padesát pěšinou zpátky. A když už se člověk nabažil pobíhání sem a tam, mohl na vzdálenějším konci pokračovat dolů do údolí nebo se na tom bližším vrátit domů. Několik let to tak krásně fungovalo.

Na tohle místo mám spoustu krásných a jednu ošklivou vzpomínku. Začnu těmi krásnými. Když jsem se kdysi dokázal vykopat k běhu brzy ráno a běžel po louce správným směrem, býval tu nezapomenutelný východ slunce. Nikdy jsem si ho nestihl vyfotografovat. V létě, když vyrostla vysoká tráva, lidé ji nestihli pořádně vyšlapat. Pak to býval docela zajímavý překážkový běh. A ten pocit, když doběhnete poslední úsek a víte, že následuje už jen pomalý klus domů, to taky nebylo špatné. Před necelými deseti lety jsem si tu přivodil doposud nejtěžší běžecký úraz, ale to si nechám třeba na příště.

Později, zřejmě tím jak ubylo bahna, paralelní pěšina ztratila na významu, pomaličku začala zarůstat, až se úplně ztratila. Já se svými pár proběhnutími týdně jsem ji nespasil. Ale pořád zůstávala hlavní cesta, na které by se úseků chtivý běžec vydováděl až do úplného vyčerpání. A tak to vydrželo až do neděle. Tentokrát mě v polovině louky zastavila ohrada. Důkladně postavená až do samého kraje, aby snad nějakého naivu nenapadlo, že ji obejde. Konec, tady už si úseky nezaběhám.

Zvědavost mi nedala, abych se nerozhlédl. Docela solidní jáma, naznačující, že to nebudou žádné malé pastoušky, ale pořádná stavba. A u jámy, přesně na místě, kde jsem kdysi skučel bolestí, stojí zaparkovaný krásný žlutý bagr. Asi tu vyrostou nové byty a při troše štěstí do nich developer časem sežene i nějaké obyvatele, jako se mu to možná podaří u ostatních krabic, které už stojí po okolí. Jedno mají jisté. Ve stejném místě jako já už se nikdo z nich nepřerazí. A když přerazí, už to nebude v žádné divočině, ale hezky v pohodlí obýváku, nebo co v tom místě zrovna vyroste.

A tak jsem si trošinku poupravil trasu a běžel dál. Když jsem doběhl na kopec nad Zlíchovem, byla mi nějaká zatarasená louka šuma fuk. Tenhle výhled hned tak nikdo nezastaví. Nebo ano? Pár metrů odtud jsem zahlédl podezřelý dřevěný kolík s křiklavě červenou čepičkou ...




Žádné komentáře:

Okomentovat